Před hotelem Krone (Jeseník) padl kapitán Rudé armády M. M. Fedorčenko poté, co ho střelil do břicha opilý esesák. Dodnes žije pamětník, který zmíněnou válečnou epizodu s tragickým koncem viděl na vlastní oči a důkladně ji několikrát popsal. Sedmatřicetiletého Fedorčenka lze bez rozpaků označit za jednu z posledních obětí války v Evropě. Škoda muže, jenž válčil čtyři roky, několikrát byl raněn, všechno přežil, a přesto se domů už nevrátil. Za necelých dvanáct hodin vstoupila v platnost kapitulace Německa a skoro všude vypukly bujaré oslavy. Slovo “skoro” má pro zdejší kraj velký význam, neboť zde četní občané neslavili, ba naopak - s hrůzou očekávali, co přinesou příští dny.
Měli se čeho bát. Nemálo sovětských vojáků pověst opilců, drantů a násilníků nijak nepopíralo ani na Jesenicku. Brali si, co se jim líbilo - drůbež, dobytek, hodinky, rodinné cennosti. Dívky a mladé ženy, pokud se včas neukryly a neměly trochu štěstí, čekal drastický zážitek, který jim z paměti nevymizel mnoho let. Přesto němečtí pamětníci vzpomínají na nevyzpytatelné soldáty z východu radši než na Čechy, kteří přišli na Jesenicko v následujících týdnech. Poznatek, že nikdo se nebude k tobě chovat hůř než ten, jenž nad tebou náhle pocítí svou moc, platí v případě většiny Čechů, kteří přišli v květnu a červnu 1945 vládnout tomuto kraji, stoprocentně. Tehdy se ovšem takové jednání nazývalo “oprávněná odveta”, příp. “vítězná národní revoluce”. Několik takových “hrdinů”, kteří za okupace odboji rozhodně neholdovali, ale kteří si po válce na Jesenicku zavěsili na opasky pouzdra s pistolemi a dělali “zákony”, dosud žije. Škoda, že zatím nedisponujeme dostatečným důkazním materiálem... Na některé zločince, bez ohledu národnosti a politického přesvědčení, pozemská spravedlnost nedosáhne.
Do roku 1989 se konec druhé světové války slavil v Československu hodně velkoryse (9. května - podle sovětského vzoru), i když se pozorovatel těžko zbavoval dojmu, že ti, kteří by měli být vyzdvihováni nejvíce - přímí účastníci - začínají pomalu, ale jistě tvořit jakousi stafáž. Hrdinové ze Západu - letci, parašutisté a příslušníci československé obrněné brigády - nebyli k vidění vůbec. Bojovali přece na straně “imperialistů” ...
Po sametové revoluci se účast na oslavách vítězství nad nacismem stala dobrovolnou, což způsobilo jistý odliv účastníků. Pro hodně mladých lidí totiž válka byla a je prázdným pojmem, což lze jednoduše vysvětlit: Dějepis nijak nemilují, ve škole ho jen přežívají, osobní zkušeností naštěstí nedisponují. Část dříve narozených syčí cosi o rozmazlených fraccích, kteří si ničeho neváží, ale muži a ženy s opravdovou válečnou zkušeností jsou smířlivější. “Každý má svůj pomník. Někdo z kamene, někdo z papíru, někdo ho vidí ve svých dětech. A děcka většinou kašlou na to, co tatík a děda dělali za války. Za tu hromadu metálů si prý nic nekoupím. Zamrzí to, ale určitě mají svou pravdu. Je dobře, že nemusí projít tím, čím my,” sdělil před lety svůj osobní názor Josef Černota, hrdý příslušník paraskupiny Wolfram, kterou v roce 1944 vyslalo do českých zemí londýnské odbojové ústředí. Jeho slova mimoděk potvrzují skutečnost, že dnešní IT generaci položení kytice k památníku obětí války a Pochod padlých revolucionářů už nedojme. Spoustu událostí a jmen lidí proud řeky Chronos odnese v zapomnění.
Od lesa jdou na děravou paměť v Plzni. Vybudovali tábor americké armády v místech, kde ho “boys” rozbili v roce 1945, pozvali pamětníky a jejich potomky, uspořádali přehlídky historických vozidel a koncerty hudebních skupin, simulovali střet “Amíků” a “nácků”. A po celém městě zní Roll out the barrels... Čili hezky česky - Škoda lásky. Není to nejlepší cesta, jak podržet v hlavách občanů závažné události co nejdéle?