Jsou události, které si člověk v životě nevybírá a dost dobře je ani nemůže ovlivnit. Drtivá většina Němců z Jesenicka příchod wehrmachtu v roce 1938 uvítala, ale od začlenění do Říše očekávala hlavně sociální výhody. Že do roka dojde k rozpoutání druhé světové války, tušil jen málokdo. Jednoho z jejích nejlepších tankistů Kurta Knispela ze Salisova zná už kdekdo, ale z Jesenicka pocházeli i další významní vojáci, jejichž jména upadla v zapomnění. Nikdo se jich neptal, zda chtějí bojovat za Vůdce, a pokud nechtěli zemřít nebo ohrozit své rodiny, nezbylo jim než uposlechnout rozkaz. Franz Kreuzer byl obyčejným klukem z Domašova. Narodil se v září 1918, a protože jeho otec pracoval jako lesní dělník, chtěl pokračovat v rodinné tradici. Po absolvování měšťanské školy v Jeseníku nastoupil do stejné pozice na polesí v Domašově. Po dvou letech se šikovný mladík stal lesním praktikantem a odešel na lesnickou školu v Chebu. Než ji stihl absolvovat, patřilo již Jesenicko Říši a Franze Kreuzera čekala vojna. Povolali ho k pěchotnímu pluku a krátce na to vypukla druhá světová válka. Se svou jednotkou absolvoval tažení do Polska a následujícího roku do Francie. Místo návratu do civilu trávil jaro 1941 čekáním na invazi do Velké Británie. Z operace „Seelöwe“ nakonec sešlo a místo na západ se jeho pluk stěhoval na druhý konec Evropy. Z východního Pruska vyrazil 22. června Franz Kreuzer ve stopách Napoleona na velké ruské dobrodružství. V záři 1941 po bojích u Cholmu obdržel za zajetí nepřátelského průzkumného družstva Železný kříž II. třídy. Vánoce 1941 strávil u Seligerského jezera, ale v té době již Rudá armáda po bojích u Moskvy přešla do proti ofenzívy a hnala německé jednotky na západ. Vedle útoků záložních sovětských jednotek ze Sibiře museli němečtí vojáci čelit i velkým mrazům, kdy rtuť teploměru padala až k mínus 40 stupňům Celsia. Postup Rudé armády byl tak rychlý, že cca 70 tisíc německých vojáků zůstalo obklíčeno v Děmjanském kotli a mezi nimi i Franz Kreuzer. Omezené zásobování zajišťovala pouze Luftwaffe a teprve na konci dubna 1942 se proražením koridoru podařilo německé jednotky vyprostit z úplného obklíčení. Další měsíce se v Děmjanské kapse odehrávaly tuhé boje a Franz Kreuzer během nich v srpnu 1942 získal Železný kříž I. třídy. Další Vánoce na východní frontě prožil, nyní již jako poddůstojník, při odrážení několika sovětských útoků a z 25 mužů jeho jednotky jich padlo 22. Franz Kreuzer za zničení sovětského T 34 pomocí ručních granátů a statečnost v následujících bojích obdržel na počátku roku 1943 Rytířský kříž železného kříže, což bylo v podstatě nejvyšší německé vojenské vyznamenání. To už ale německé velení pod dojmem katastrofy u Stalingradu a zesilujícího tlaku sovětských vojsk Děmjanskou kapsu raději vyklidilo. V roce 1944 se na pár měsíců stal instruktorem odstřelovačů v divizní škole, ale sovětská ofenzíva v létě 1944 ho zase povolala na frontu. U města Mogilev jeho jednotka dokonce padla do zajetí, ale Franzi Kreuzerovi se podařilo utéci a po sedmdesáti km pochodu napříč nepřátelským územím se opět dostal k německým jednotkám na Berezině. Totálně fyzicky a psychicky vyčerpaný Franz byl následně odeslán k zotavení do lazaretu v Krušných horách a po vyléčení nastoupil na válečnou školu v Postupimi. Totální nedostatek důstojníků v dubnu 1945 znamenal převelení poručíka Franze Kreuzera k obranné linii na Odře. Zde v posledních bojích druhé světové války jen tak tak unikl ze zajetí a půlroku se skrýval v ilegalitě. Jeho návrat do rodného kraje pod Pradědem tehdy nepřicházel v úvahu, a tak zůstal v sovětské okupační zóně, resp. v Německé demokratické republice, kde pracoval jako revírník. V roce 1960 se mu podařilo s rodinou uniknout do Západního Berlína a následně i do Spolkové republiky Německo, kde v roce 1983 v Trevíru po prodělání druhého infarktu v 64 letech zemřel.
(pm)
Diskuze