“Popíjejí, čučí na televizi, anebo dělají děti,” uchichtla se první, načež se obě shodly, že krásný den v zanedbaném kraji zakončí v příjemném podniku u vínečka a že dobrý zákusek by taky bodl.
Rozhovor vedený ve středočeském interdialektu mi nasadil brouka do hlavy. Původně jsem chtěl žlutý sloupek věnovat něčemu jinému, ale tamto téma sedm dní počká. Je stav místní kultury skutečně tak děsivý?
Všichni víme, že na Jesenicko přijede z velkých měst za kulturou málokdo. V nabídce kulturních příležitostí musí malá města s metropolemi zákonitě prohrát. Vždyť ani do Pece pod Sněžkou nejezdíme za kulturním vyžitím, nepovažujeme-li ovšem za kulturu lyže a turistické výšlapy. A chlastat, čučet na televizi a dělat děti můžeme stejně dobře na Malé Straně jako v Nýznerově. Kdo tedy potřebuje k životu denně nasávat atmosféru slavných koncertních sálů a výstavních síní, v nichž potká nejednu celebritu, nechť raději neopouští věhlasná kulturní centra.
V uplynulém týdnu jsem se na Jesenicku zúčastnil dvou akcí, které považuju za víc než kulturní. Mám na mysli Folklórní kosení uspořádané jesenickými brontosaury nad Studeným Zejfem a Zrcadlo času v Základní škole Průchodní v Jeseníku. Obě akce vypadaly zcela odlišně, přitom si byly neobyčejně blízké.
Folklórního kosení se zúčastnilo na 60 osob od předškolního věku do 90 let, které se brzy ráno vypravily na pusté louky na Holendrech. Většina byla oděna ve lněných košilích a širokých slamácích, na ramenou kosy a hrábě, tašky a košíky s pitím a jídlem, na vozíku hudební nástroje. Dokonce cimbál tam přivezli. Před prací si zazpívali všichni, během kosení sekáčům zapěly ženy a dívky. Poté, co padla tráva na zhruba dvou a půl hektarech, sešli se všichni u čerstvě opravených božích muk a s chutí si zazpívali s cimbálovkou. Jako před sto lety. A víte, co je zajímavé? Akce se může stát tradicí, je totiž rentabilní. Za pokosení zaplatí Správa CHKO Jeseníky, získané peníze pokryjí náklady. Účastníci se pobaví, zkušení ukáží začátečníkům jak držet kosu, a vrátí se domů s příjemným pocitem, že pomohli užitečné věci. V poslední době se totiž čím dál tím víc projevuje naše potřeba bádat v minulosti, čili objevovat naše kořeny. Podobné důvody vidím i za pořádáním Zrcadla času v jesenickém Klášteře. Proč by se jinak moderní mladí lidé odívali do plechu a těžkých látek, naoko do sebe mlátili sekyrami a meči, studovali metody výroby zbraní před staletími, techniku starých tanců a za to vše ještě platili nemalé částky?
Za oblibou některých epoch stojí vzpomínkový optimismus, uplynulé události vnímáme lépe než současné. To špatné z paměti vytěsníme, případně nemáme vlastní zkušenost. Kdyby se současný zbrojnoš objevil ve válečné vřavě v 15. století, musel by si poté prát kalhoty. Pobyt v měšťanském domě by nás uváděl v nadšení jen krátce - tehdejší hygienické zvyklosti bychom těžko rozcházeli. Ale proč z historie nepřipomínat to krásné a zajímavé? Jsem rád, že se jeseničtí šermíři, brontosauři a jejich přátelé snaží o prezentaci různých prvků národní kultury a bůhvíproč jsem si vzpomněl na slova Eneáše Silvia Piccolominiho, jenž v 15. století o Češích prohlásil: “Jaký to podivný lid. Na jedné straně divoký a nezkrotný, na straně druhé miluje umění a koří se kráse.” Jen ta jesenická kultura, dámy, viďte.