Abychom vám mohli poskytovat služby sociálních sítí, používáme na tomto webu soubory cookie. Soubory cookie slouží k osobnímu přizpůsobení obsahu, poskytování reklam na míru. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie.

Ana Maria Filo: “Moje práce je můj koníček”

Z hlavního města Peru - Limy až do Horních Skorošic. Co energickou Peruánku přivedlo do České republiky? O životě v Rychlebských horách, o práci, rodině i o vlastních snech jsem si pro Jesenický týdeník vyprávěla s usměvavou, ochotnou a velmi činorodou Anou Maria Filo, se kterou se na různých sportovních i kulturních akcích setkávám už několik let. Můžeš se čtenářům krátce představit - kde jsi vyrůstala, studovala a jak ses vlastně ocitla v naší zemi? V současné době bydlím v Horních Skorošicích, kam jsem se nastálo přistěhovala v roce 2009 s manželem. Můj manžel je Čech. Syn je Američan a dcera Peruánka - takže máme takovou pomíchanou rodinu. Se svým manželem jsem se potkala v Chicagu v Americe. Byl to zajímavý
Ana Maria Filo

Z hlavního města Peru - Limy až do Horních Skorošic. Co energickou Peruánku přivedlo do České republiky? O životě v Rychlebských horách, o práci, rodině i o vlastních snech jsem si pro Jesenický týdeník vyprávěla s usměvavou, ochotnou a velmi činorodou Anou Maria Filo, se kterou se na různých sportovních i kulturních akcích setkávám už několik let.

Můžeš se čtenářům krátce představit - kde jsi vyrůstala, studovala a jak ses vlastně ocitla v naší zemi?

V současné době bydlím v Horních Skorošicích, kam jsem se nastálo přistěhovala v roce 2009 s manželem. Můj manžel je Čech. Syn je Američan a dcera Peruánka - takže máme takovou pomíchanou rodinu. Se svým manželem jsem se potkala v Chicagu v Americe. Byl to zajímavý příběh. Víš, ve španělské rodině je normální, že máš přítele nebo manžela ve dvaceti letech. Všichni moji sourozenci to tak měli. Já jsem ale měla už 24 let a žádného přítele. A moje sestra mi proto stále někoho hledala. Když v Chicagu chodila do školy na angličtinu, potkala se tam s jedním Čechem. Hned se jej ptala, zda by se mnou nechtěl chodit? Odpověděl, že to není možné, jelikož je zadaný, ale že zde má bratrance, který je také sám.

Tak si vzájemně vyměnili naše telefonní čísla a předali nám je. My dva jsme si nejprve telefonovali a pak jsme si domluvili schůzku. Musím se přiznat, že to byla láska na první pohled, jak se u vás říká. I když se na mě díval hodně shora (manžel měří 195 cm a já 155 cm). Potom jsme spolu začali bydlet, měli svatbu v Chicagu, pořídili si dům, založili rodinu. Ale už od počátku mi manžel říkal, že v Americe nechce zůstat. Že se chce vrátit do Čech. Ale já jsem tomu nevěřila. Když se narodil syn, vydali jsme se na návštěvu do Česka - na měsíc na dovolenou. Hodně se mi tady líbilo, ale pořád jsem to vnímala jen jako dovolenou, že se vrátím za měsíc domů. Takto jsme Česko navštívili asi čtyřikrát a potom už manžel řekl: “Děti jsou velké, Daniel už má pět let, půjde do první třídy - je to čas přestěhovat se.” To byl pro mne šok, ale protože se mi tady líbilo, tak jsem řekla, že to zkusíme. Tak jsme v Americe všechno prodali a v únoru 2009 jsme se nastěhovali. Syn Daniel měl 5,5 a dcera Denisa tehdy slavila 3 roky. Nejprve jsme bydleli u tchánů, poté jsme koupili dům - bývalý Pionýrský tábor Moravolenu v Horních Skorošicích. Trochu náročný byl první rok - především pro mne.


Děti se ve školce adaptovaly během chvilky. Co pro tebe bylo zpočátku nejtěžší?


Řeč (směje se Ana). Čeština je moc těžká, mnohem víc než angličtina. Ve Spojených státech jsem bydlela od 17-ti let. Tam jsem uměla řeč za tři roky. Tady žiju už jedenáct let a pořád mi nejde skloňovat. Ale díky dobré rodině manžela a pomoci tchýně, tchána, tety jsem se cítila jako doma. Potom jsem už začala chodit více mezi lidi. A nyní jsem v práci spokojená, se zdejší rodinou také. Chybí mi moje rodina, ale přibližně jednou za dva roky se snažím navštěvovat maminku a sestry v Americe. Ze začátku jsem tam létala každý rok, protože děti byly malé, ale nyní to kvůli jejich školní docházce není tak snadné.

Vím o tobě, že jsi cvičitelka zumby. Jakou profesi jsi ale zastávala doma v Peru nebo později v Americe?

V Peru jsem ještě nepracovala - měla jsem 17 let, když jsem se stěhovala do Ameriky. Ve Spojených státech jsem studovala na střední škole. Ale potom se mi už nechtělo studovat dál. Mě vždy bavilo spíš pracovat. Získala jsem místo obchodního zástupce pro oděvní firmu, která dodávala své výrobky (jeansy) po celém světě. Zde jsem naštěstí získala spoustu rekvalifikací a zkušeností, které mohu zúročit i zde a nebojím se pouštět do nových akcí. Tady v Česku mám živnost na předcvičování Zumby (Zumba je v podstatě cvičení s prvky aerobiku a fittness na latinsko-americkou hudbu). Nejprve jsme začali cvičit s dospělými ve Skorošicích.

Začali jsme pomalu s rodinu a známými, to pak začalo zajímat i lidi v okolí, kteří se k nám přidávali. Pamatuji si, že v roce 2010 byl takový boom v cvičení Zumby tady v Česku, kdy do Prahy zavítal i představitel tohoto cvičení Beto Peréz. Když jsem si tedy udělala instruktorský kurz na cvičitelku Zumby, začala jsem nejprve ve Skorošicích, v Žulové a pomalu začínala cestovat i do dalších vesnic. Ale to všechno nebyla v podstatě práce nebo něco, čím by se dalo uživit. Prostě mě to jen bavilo, byl to koníček. Pak jsem si udělala rekvalifikaci na Fittness trenéra skupinového cvičení, na overbaly pro dospělé, rehabilitační cvičení, od MŠMT na tělovýchovu pro předškolní děti a to je nyní moje práce. Práce s dětmi mne totiž bavila od začátku nejvíce a byla tím pravým, co jsem chtěla dělat. První předškoláčky jsem učila v MŠ Žulová, kde mi vyšli vstříc a dali mi tu možnost. Takže moje současné zaměstnání je vedení kroužků Pohybových aktivit pro děti pro jedenáct školek na Jesenicku (od Skorošic, před Vidnavu, Velkou Kraš, až po Jeseník). Pro dospělé si nechávám cvičení už jen dvakrát týdně ve Skorošicích a v Javorníku, kde jsme super parta a holky jsou tady úžasné.

Když se vrátím zpět k tvým peruánským kořenům - odkud přesně pocházíš? Co je odlišné v tvé kultuře?

Narodila jsem se v Limě, což je hlavní město státu Peru (v Jižní Americe). Moje maminka má indiánské kořeny - její rodiče jsou indiáni. Proto má moje maminka úplně tmavou pleť. Otec je ze Španělska a má světlou pleť. My sourozenci jsme mestis. Pocházím z devíti sourozenců. Ačkoliv jsme se někteří přestěhovali do Ameriky, své tradice si neseme dál. Kulturu a zvyky používám i tady - především, co se týká jídla. Doma vařím česká i peruánská jídla. Na Vánoce se v Česku jí ryba a my máme krůtu. Moje děti jsou na to zvyklé. V peruánské kuchyni se hodně jí rýže. Já ji mám každý den.

Manžel už méně často. Také maso každý den je zvykem - podle peruánských receptů. Jiné zvyky už příliš neudržuji, protože manžel mne hodně zasvěcoval do českých tradic, tak jsem si na ně zvykla. Ale přeci jen je ještě něco, co jsem si přivezla ze své domoviny - týká se to především léčení různých neduhů. Když je tady člověk nemocný, často sahá po lécích. U nás doma je však zažita práce s energiemi, na které hodně věří moje maminka. Někdo tomu říká, že čaruje (směje se).Takže místo léků používáme takovou speciální vodu (lze sehnat přes internet i tady v Česku). Nebo vajíčka pro dobrou energii. Bylinkové koupele, aromaterapie - to vše používáme od malička.

Využíváš nějakým způsobem svoji bohatou jazykovou výbavu?

Ano, jsem překladatelka. Pořádám zájezdy do Peru jedenkrát za rok. Mohu říct, že lidé jsou spokojeni a přidává se jich čím dál víc. Učím angličtinu, pár lidí španělštinu. Kromě toho všeho máme doma s manželem ubytování ve čtyřech apartmánech se společenskou místností - takže to je také moje práce především přes prázdniny.

Máš nějaké plány nebo něco, co by sis ráda splnila v blízké budoucnosti?

Teď se mám dobře, se současným stavem jsem spokojená. Ale jednou bych chtěla začít studovat na vysoké škole učitelství pro MŠ, 1. stupeň ZŠ nebo psychologii. Už na střední škole jsem se o ni zajímala. Ale kvůli češtině je to pro mě moc těžké. Prostě ráda pracuji s lidmi a dětmi. Loni jsem pracovala i v rámci kulturní komise v obci Skorošice - i nyní ráda pomůžu, když se pořádá nějaká akce.

Máš ještě vůbec volný čas k relaxování nebo nabití energie?

Mě baví být mezi lidmi. A když mám volný čas, tak plánuju další společné akce. Od pondělí do pátku jsem pracovně mezi lidmi, ale víkend patří mé rodině. To všechno mě baví - moje práce je můj koníček.

Děkuji za rozhovor a ať se ti zde stále líbí!


(rys)

Jak se vám líbil článek? Hodnocení: 5.0 Počet: 1 Nejlepší: 5 Nejhorší: 5

Diskuze

Vybrané video

Chaos v Kontře pokus

Anketa

ZŮSTAŇTE VE SPOJENÍ

POSLEDNÍ ČLÁNKY

POSLEDNÍ TWEETY

© 2024 Zakopcem.cz