Sedmdesátiletý Antonín Kubálek totiž není žádné ořezávátko a jeho jméno má v uměleckém světě pořád svou váhu. Nikoliv náhodou jej hudební kritici označili za jednoho z nejlepších pianistů severoamerického kontinentu. Což, jak jistě sami uznáte, nezní vůbec špatně.
S Antonínem Kubálkem jsem se poprvé setkal v roce 2002 za vcelku kuriózních okolností. Představila nás Jarmila Pohlová s tím, aby se Kubálkův životní příběh stal součástí připravované knihy Děti neklidné Evropy. Oba jsme takový nápad považovali za dobrý fór. Nikdy jsme se neviděli, jméno Kubálek mi jako naprostému hudebnímu analfabetovi nic neříkalo. NakonecJarmilin záměr vyšel, oba nás ukecala. A tak k prvnímu delšímu rozhovoru mezi námi došlo při cestě z Jeseníku do Prahy, neboť Mistr se vracel domů za Atlantik. Ještě dva následující dny mě bolela ruka, jak jsem pět hodin držel diktafon. Ale ta Kubálkova výpověď stála za to. Opravy a autorizace jsme prováděli zásadně e-mailem, neboť do Toronta to mám z Jeseníku trochu z ruky. Zjistil jsem, že Antonín Kubálek se od mnoha umělců či pseudoumělců, jež znám, dost liší. Nevznáší se půl metru pod stropem, jak říkává moje šéfka, je pořád svůj, na nic si nemusí hrát. Už totiž prokázal, že umí hrát na klavír. Jinak by mu netleskaly zaplněné koncertní síně Severní Ameriky i Evropy, nedostal by se na Pražské jaro, neobdržel by řadu cen v zahraničí i v Česku.
Antonín mi kdysi říkal, že jako kluk chtěl být sedlákem. Hned mě napadlo, že by mu tahle profese seděla. Zemitý, poctivý, pracovitý, tvrdohlavý chlap, jenž miluje koně, práci, nástroje, muž, kterému voní rozoraná půda. Když se baví, tak se baví, když pracuje, tak pracuje. Myslím, že právě tyhle vlastnosti ho vynesly ve vážné hudbě tak vysoko.
Jeho odchodem z Československa po sovětské okupaci naše kultura ztratila výraznou osobnost, naopak Kanaďané zaznamenali příjemnou akvizici. Plně jsem si to uvědomil po Kubálkově koncertu na polské ambasádě v Praze v létě 2003, kdy mu vestoje nadšeně aplaudoval plný sál, spousta zvučných jmen. Kanadská velvyslankyně poté při přípitku položertem polovážně řekla: “Vidím, Maestro Kubalek, že na vás rodná země nezapomněla a že vás uznává. Ale mějte na paměti, že i vaše nová vlast vás potřebuje, a proto doufám, že brzy nasednete do letadla a vrátíte do Kanady.” Posluchači se zasmáli a ambasadorčin bonmot ocenili potleskem. Já ale neměl pocit, že by elegantní diplomatka pouze žertovala či vyslovovala laciné komplimenty. Taky bych měl na jejím místě strach, že Kubálkovi dávní kamarádi, a přišlo jich tehdy dost, ho přesvědčí, že Česko je moc pěkná země a že se tu navíc narodil. Přestěhovat rodinu by až takový problém nejspíš nebyl.
V současnosti Antonín Kubálek předává bohaté zkušenosti svým nástupcům ve Zlatých Horách. Tamní radnice to považuje za velkou čest, což starosta Milan Rác při zahajovacím projevu několikrát zdůraznil. Ani on, stejně jako kanadská ambasadorka v roce 2003, netlachá, neboť Kubálkovy kurzy podporuje už několik let a pilně navštěvuje skoro všechny koncerty, ať už pedagogů či posluchačů. Letos však zaznělo něco zcela nového. Při slavnostním zahájení 5. července 2006 1. náměstek hejtmana Olomouckého kraje Pavel Horák veřejně slíbil pořadatelce kurzů Jarmile Pohlové masivnější podporu než v minulých letech. Teď jen můžeme doufat, že ani pan náměstek nepředváděl pouze své řečnické umění a že svá slova myslel vážně. Navíc Pohlové stiskl ruku a předal jí kytici. Viděly to desítky lidí, včetně Antonína Kubálka, jemuž už dávno vešla do krve zásada slušných lidí: Dohodnuté platí. Uvidíme, co pan náměstek předvede. Doufám, že za rok budu moci napsat článek s následujícím titulkem: Náměstek Horák splnil slib.