Ptáte se, jak tomu máte rozumět? Jednoduše. Dívejte se kolem sebe na ulici, v obchodě, v dopravním prostředku. Stýská se mi po době, kdy se jezdilo vlakem a než jste přijeli do cíle, tak jste věděli o spolucestujících (skoro) vše. Lidé mezi sebou komunikovali, seznamovali se, navazovali krátkodobé známosti právě jen na tu hodinu nebo půlden strávený v jednom kupé. Cesta rychle ubíhala, lidé si byli blíž právě tím, že spolu mluvili, sdíleli spolu své radosti i starosti. Nedávno jsem, po dosti dlouhé době, musela cestovat vlakem do Ostravy. Ráda vždy cestou pozoruji cestující, kteří přistupují na zastávkách. Někdy si představuji jejich příběhy. Ale copak si člověk může představit příběh mladíka, který přistupuje v Třemešné, pozdravit se nenamáhá, pohled má nepřítomný, tak nějak upřený do sebe. Z ucha mu vede drátek k něčemu v jeho kapse. Svalí se na sedačku, poloprázdný batoh hodí naproti. S pohledem stále upřeným kamsi mimo realitu poslouchá tu svou muziku. Na další stanici nastupuje slečna a situace se skoro opakuje, jen s tím rozdílem, že ihned po dosednutí vytáhne notebook a při poslechu něčeho ještě stíhá brouzdat po internetu. Průvodčí ji musí poklepat na rameno, jinak ji nevnímá. Celou cestu po těch dvou pokukuji, žádná změna. V Opavě nastupuje pán v letech a na drátku. Vystupuji v Ostravě a počítám. Než přijdu z nástupiště do odbavovací haly, napočítám devět lidí, co jim vede drátek do ucha a to není špička. Lidí je tu celkem poskrovnu. Nemusíte jezdit vlakem, abyste viděli to, co já. Jsou prostě všude. Můžete jít po lesní cestě a potkat cyklistu, který nekouká napravo ani nalevo, nevidí krásu přírody ani odpadky kolem cesty, neslyší ptačí zpěv. Je na drátku. Dříve se turisté zdravili, někdy i prohodili pár slov, usmáli se, dnes kolem vás profrčí na namakaném kole nebo nevšímavě přejdou po svých. Bez pozdravu, bez úsměvu, zakletí ve svém vlastním světě, při poslechu něčeho, určeného v tu danou chvíli jen pro ně. HOMO SAPIENS na drátku.