Abychom vám mohli poskytovat služby sociálních sítí, používáme na tomto webu soubory cookie. Soubory cookie slouží k osobnímu přizpůsobení obsahu, poskytování reklam na míru. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie.

CO NA TO CÍRKEVNÍ KRUHY

Prelát Josef Neugebauer

JAK SE ŽILO V JESENÍKU NA POČÁTKU ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY (1918 – 1920) - 7. část

Postavení církví v novém státě

Samostatnou kapitolu si zaslouží postavení především římskokatolické církve v nově vzniklé republice a církevní dění v daném období v samotném Jeseníku.

Jeseník spadal v oblasti církevní správy římskokatolické církve pod biskupství (od roku 1930 arcibiskupství) ve Vratislavi, založené roku 1000. Toto jednolité území rozdělil výsledek prohrané války o Slezsko roku 1742. Nová státní hranice mezi Pruskem a Rakouskem roztrhla na dva díly Slezsko jako historickou zemi, ale i vratislavskou diecézi. Větší část území biskupství připadla Prusku, ta menší: Opavsko a Těšínsko, zůstala v rakouské monarchii a byla tak oddělena od svého přirozeného centra. K první dílčí úpravě došlo roku 1746, kdy bylo z původního niského komisariátu vyčleněno území jeho rakouské části jako samostatný (druhý) niský komisariát, zvaný též komisariát jesenický. K další úpravě došlo v letech 1891 – 1892, kdy byl pro rakouské Slezsko zřízen generální vikariát se sídlem v Těšíně (okr. Karviná), k němuž byl přičleněn i jesenický komisariát. Ve funkci komisařů jesenického komisariátu se v letech 1746 – 1945 vystřídalo 21 duchovních. Sídlo komisariátu se měnilo podle působiště faráře, který funkci komisaře právě zastával: na Jánském Vrchu v Javorníku, ve Vidnavě, v Jeseníku a ve Skorošicích.
Specifický historický vývoj Slezska je důvodem, proč se Jesenicka nedotkly bouřlivé boje o novou tvář katolické církve v Čechách a na Moravě v letech 1918 – 1924, kde se měnil vztah státu a církví, především římskokatolické církve, projednávala se rozluka státu od církví, od níž ale bylo nakonec upuštěno. Ústava ČSR z 29. února 1920 hovořila pouze o svobodě svědomí a vyznání, zaručila soukromý i veřejný výkon náboženství a proklamovala rovnost všech státem uznaných konfesí.
Velmi důležité jsou dvě skutečnosti. První z nich je kladný postoj papeže Benedikta XV. ke snahám Čechů a Slováků o samostatnost. Byl to právě on, kdo se zasadil v roce 1916 o zrušení trestu smrti vyneseného nad protirakousky orientovaným českým politikem Karlem Kramářem. Papež také doporučil prezidentu Wilsonovi, aby se na pařížské konferenci zasadil o práva malých národů na sebeurčení. Již v únoru 1919 blahopřál prezidentu Masarykovi ke vzniku republiky a 26. října 1919 uznal nový stát oficiálně. Ve své encyklice
z 6. prosince 1919 pak upozornil na nebezpečí přepjatého nacionalismu při mírových jednáních. Na straně druhé je zde fakt, že vratislavský biskup dr. Adolf Bertram (1859 – 1945) podporoval snahy o vznik Sudetenlandu veden obavou o zabavení majetku biskupství na území vznikající Československé republiky. Je pravděpodobné, že jeho postoj sdílela podstatná část německých příslušníků katolického kléru i věřících v československém Slezsku. Jeho obavy se ale ukázaly jako málo opodstatněné, takže počáteční negativní postoj ustoupil snaze o smíření slezského kléru se státem - vratislavský biskup se pravidelně zúčastňoval československých biskupských konferencí.
Po vzniku Československa byl roku 1921 původní generální vikariát biskupem rozdělen na dva generální komisariáty s pravomocemi generálních vikariátů. Jesenicko přináleželo ke Komisariátu pro české západní Slezsko (původní jesenický komisariát z r. 1746) s převahou německého obyvatelstva. Tento stav zůstal zachován až do r. 1947, kdy oba komisariáty byly vyjmuty z pravomoci vratislavského arcibiskupství a byla z nich vytvořena Apoštolská administrativa českotěšínská podřízená přímo papežskému stolci.
Na vnitřní správě a organizaci komisariátu se ale nezměnilo nic. Komisariát pro české západní Slezsko tvořila čtyři děkanství: Jeseník, Javorník (Jánský Vrch), Vidnava a Zlaté Hory. Nás zajímá především děkanát Jeseník, k němuž přináleželo v roce 1919 osm farností s patnácti faráři, kaplany a kooperátory. Největší farností bylo město Jeseník s přifařenými obcemi Česká Ves (Böhmischdorf), Bukovice (Bucheldorf), Dětřichov (Dittershof) s jejich osadami. Na území děkanátu bylo registrováno na konci 19. století 10 960 římských katolíků, 190 evangelíků augsburského vyznání, 2 evangelíky jiného vyznání, 1 starokatolík, 111 osob židovského (izraelitského) vyznání a 4 osoby bez vyznání.
Také obyvatelstvo Jeseníku bylo v naprosté většině římskokatolického vyznání. Sčítání lidu z roku 1900 uvádí tato čísla: v Jeseníku bylo z celkového počtu 6 333 přítomných obyvatel 6 063 římských katolíků, 161 evangelíků augsburského vyznání, 1 osoba jiného katolického vyznání, 104 osob židovského vyznání a 4 osoby bez vyznání. O tom, jak se změnila v duchovní oblasti situace za 30 let, svědčí statistika z roku 1930: z 8 251 obyvatel zde žilo 7.563 římských katolíků, 269 evangelíků, 121 příslušníků Československé církve, 49 starokatolíků, 96 osob židovského vyznání, 22 jiného vyznání a 131 osob bez vyznání. Z porovnání těchto údajů je patrné, že i v otázce vyznání došlo ve městě po roce 1918 ke změnám, z nichž nejvýraznějšími jsou zcela nově vzniklé československé církve, jejichž základnu tu tvořili Češi a Slováci ve státních službách, a nárůst počtu bezvěrců.
Církev římskokatolická, nejpočetnější církev, měla na obyvatelstvo podstatný vliv. Největší postavou duchovní správy Jeseníku i celého komisariátu ve sledovaném období byl prelát Josef Neugebauer (1850 – 1926). Od 9. června 1893 do roku 1926 působil v Jeseníku jako farář. Slova, která zapsal do farní kroniky v roce 1899, svědčí o tom, že si byl velmi dobře vědom zásadních změn, které přinášela nová doba: Devatenácté století se chýlí ke konci a pohled na farní obec je méně potěšitelný než před sto lety /…/. Dřívější zbožnost lidu ustoupila velké lhostejnosti nebo náboženské nevíře, zvláště špatně to vypadá s dospívající mužskou mládeží. Kéž by se vše s Boží pomocí obrátilo k lepšímu! Proto se intenzivně věnoval především sociální oblasti, práci s dělníky a mládeží. Byl zakladatelem řady katolických a dělnických spolků, v důsledku zájmu o vlastivědnou práci byl též spoluzakladatelem městského muzea. Během 1. světové války se věnoval hlavně charitativní činnosti. V souvislosti s neúnavnou kněžskou službou stoupal velmi rychle v církevní hierarchii: roku 1906 byl jmenován komisařem Jesenického komisariátu, v roce následujícím se stal radou generálního vikariátu a děkanem, v roce 1915 jej papež jmenoval titulárním čestným kanovníkem dómu ve Vratislavi a papežským prelátem. Byl nositelem mnoha církevních i světských vyznamenání.

Bohumila Tinzová

/Zveřejněno v JT č.42 dne 23.10.2018/

Jak se vám líbil článek? Hodnocení: 4.0 Počet: 1 Nejlepší: 4 Nejhorší: 4

Diskuze

Vybrané video

Chaos v Kontře pokus

Anketa

ZŮSTAŇTE VE SPOJENÍ

POSLEDNÍ ČLÁNKY

POSLEDNÍ TWEETY

© 2020 Zakopcem.cz