Jubilejní desátý ročník festivalu Expediční kamera v současné době putuje napříč republikou - a nesměl chybět ani v jesenickém klubu Plíživá Kontra, kde zapustil kořeny od samých začátků. V sobotu 16. března jej bohužel nenavštívilo tolik lidí, kolik bylo zvykem vídat v klubu během předchozích ročníků, ovšem na kvalitu filmů to nemělo vliv - laťka byla i tentokrát nastavená velmi vysoko a šestice pečlivě vybraných filmů potěšila horolezce, cyklisty, vodáky i cestovatele.
Pravidelní návštěvníci již vědí - Expediční kamera je každoroční sklenicí multivitamínového džusu namíchaného ze šťáv všech kontinentů a biotopů a chutnající po dobrodružství a po poznání. Šest kvalitních filmů nabízel i letošní ročník, promítaný opět ve třech blocích a proložený přestávkami. Opět bylo těžké říci, který z promítaných snímků byl nejzajímavější - každý totiž zachycoval unikátní příběh, jedinečný kus krajiny i nezaměnitelnou partu lidí. Musel bych ale pravděpodobně nakonec zvolit český snímek Matsés režiséra Miroslava Haluzy, který se spolu se svým kamarádem a jeho osmnáctiletou dcerou vypravil do Peru, aby zde v hloubi pralesa navštívil odlehlý indiánský kmen, jehož jméno je i názvem snímku. Dobrodružství působilo autenticky a bezprostředně (možná k tomu přispíval také právě český jazyk) a opět mě utvrdilo v rozhodnutí nevstrčit nikdy do amazonského pralesa ani nos - ba ne, hejna komárů, agresivních mravenců, zabijáckých sršňů či obrovských pavouků nejsou nic pro mě, stejně jako všudypřítomné močály a dusné vlhko. Až tragikomický nádech vypovídající výmluvně o strastech cestování pak měly momenty, kdy trio cestovatelů například zjistilo, že se nachází v úplně jiné indiánské vesnici, než si původně mysleli, nebo když je po deseti dnech nedorazila vyzvednout pašerácká loď, jediná to spojka zpátky do civilizace. Inu, dobrodruh tvrdý chleba má.
Zajímavý byl taktéž švýcarský film Tupendeo, v němž se prolínaly příběhy dvou expedic. Jedna z nich zlézala obtížně přístupnou horu stejného jména v oblasti Kašmíru v dnešní době, přičemž narážela na stopy druhé, anglické expedice z roku 1992, při níž ovšem došlo k dramatické nehodě, při níž málem zahynul horolezec Jonathan Barmer. Některé momenty (předávání staré karabiny při osobním setkání Barmera a Švýcarů) musel rozhodně vymyslet scénárista, ovšem jinak se jednalo o kvalitně zpracovaný dokument s hlavou a patou.
Spíše historickým exkurzem odehrávajícím se v zamyšleném tempu pak byl slovenský snímek Kroky na hraně, v němž skupina ultramaratonců zdolávala zhruba 400 km dlouhou trasu z Osvětimi do Žiliny, kterou v roce 1944 absolvovali dva uprchlíci ze smutně proslulého vyhlazovacího tábora - Rudolf Vrba a Alfred Wetzler. Na trasu extra náročného závodu Tour Divide zavedl diváky snímek Divided. Provázely jím dvě kamarádky, které se cestu z Kanady až na americko-mexickou hranici rozhodly absolvovat společně. Ze začátku panovala až euforická nálada, brzy ovšem bylo jasné, že po cestě čekají závodnice různé nástrahy - poruchy na kole, vážné zdravotní komplikace, nutnost rozdělit se a pokračovat po vlastní ose či...medvědi. Vyústění snímku je však nakonec optimistické a emoce obou odvážných sportovkyň čiré a autentické. Ani zbývající snímky - Stumped o tréninku handicapované lezkyně či Waiau -Toa Odyssey o cestování horami i řekami Nového Zélandu, nijak nezklamaly a zavedl diváky do světa, který je mnohým vzdálen a právě proto tak inspirativní.
Těžko říci, proč tentokrát návštěvnost festivalu byla spíše podprůměrná. Snímky samotné totiž za zhlédnutí rozhodně stály. Není každý den posvícení - ale Expediční kamera či spřízněný Snow Film Fest filmové posvícené každoročně neomylně servírují. Věřme tomu, že to tak zůstane třeba ještě další desetiletí.
(jj)
/Zveřejněno v JT č.11 dne 20.03.2019/
Diskuze