DOMAŠOV

Historie osad, obcí a měst Jesenicka

Vysvětlení názvu Domašov poskytuje německé Thomasorf, tedy Tomášova ves. Od začátku 19.století byl rozlišován Horní a Dolní Domašov. K obci patřily od konce 18.století osady Filipovice (Philippsdorf) a Valdenburk (Waldenburg), které byly pojmenovány podle vratislavských biskupů. Valdenburk byl v roce 1949 přejmenován na Bělou a v roce 1964 byla dokonce jako Bělá pod Pradědem označena spojená obec, která vedle Domašova a jeho osad zahrnovala i Adolfovice. Domašov měl na obecní pečeti zobrazené trojvrší s větším listnatým stromem a s menšími jehličnany po stranách.
Vlastní ves Domašov se rozrůstala postupně podél horního toku říčky Bělé, na jih od Jeseníku a také Bukovic a Adolfovic, při silnici, která stoupá stále výše a přibližně uprostřed vesnice (532 m nadmořské výšky) se rozvětvuje jednak přes Horní Domašov k bývalé osadě Bělá a dále na jihovýchod k sedlu Vidly a odtud ke Karlově Studánce, resp. k Vrbnu pod Pradědem. Domašov měl i před integrací mimořádně velký, na Jesenicku vůbec největší katastr v rozsahu 5729 hektarů. Táhne se od Adolfovic po obou stranách údolí Bělé až do nejvyšších částí Hrubého Jeseníku najihu až po Malý Děd (1355m) a po Červenohorské sedlo (1010m). Naprostá většina domašovského katastru má horský ráz a je pokryta lesy. Počet obyvatel Domašova se od poloviny 19.století pomalu snižoval, a to přibližně z 3000 na 2734 osob ve 453 domech v roce 1900. Byla to vesnice až do roku 1918 výhradně německá, potom s nepatrnou českou menšinou (v roce 1930 pouze 10 Čechů). Vzhledem k odsunu Němců po roce 1945 došlo k podstatnému poklesu obyvatel až na 1297 ve 474 domech v roce 1950. V roce 1991 bylo zjištěno v celé obci Bělé pod Pradědem 1734 obyvatel, z toho v Domašově to bylo 914 osob a 239 domů. Ves byla založena snad někdy před rokem 1284 a jejím lokátorem byl zřejmě Thomas, pokud ovšem bylo tehdy předpokládané vysazení osady s názvem Thomasberg vůbec realizováno. Jméno vsi, ale jako pusté lokality, se totiž objevuje znovu v pramenech až počátkem 15.století. K novému osídlení Domašova došlo až někdy v polovině následujícího století postupným pronikáním dřevorubců do hor podél horního toku Bělé od Adolfovic. Roku 1579 se nová osada osamostatnila a brzy se zde objevila i pila. Po třicetileté válce postily i tuto ves čarodějnické procesy. Roku 1689 tu blo již 67 sedláků a 97 zahradníků a domkařů, což bylo velké soustředění obyvatel. Z usedlíků se ovšem tehdy jen menší část zabývala zemědělstvím, zbývající živil les, značně se rozvinulo i přadláctví. Kolonizace proti proudu Bělé pokračovala i v dalších desetiletích, zejména koncem 18.století, napřed do Horního Domašova, potom po roce 1777 do Filipovic a nakonec po roce 1796 do Valdenburku. Domašov byl tehdy největší vesnicí na frývaldovském dominiu, i když většinu usedlíků tvořili bezzemci. V roce 1730 byla v Dolním Domašově zřízena fara s novým kostelem sv. Tomáše Apoštola, také se školou, a to v místech hraničících s Adolfovicemi. Pro Horní Domašov s Filipovicemi a Valdenburkem byla zřízena roku 1793 další škola, roku  1796 také kaplanství a následujícího roku zde byl postaven kostel sv. Jana Křtitele, lokálie byla roku 1843 povýšen a na faru. Třetí škola ve Valdenburku vznikla kolem roku 1808. V Domašově byla v té době pila, dvě potašovny a huť na výrobu drátu, ve Valdenburku také pila, potašovna, bělidlo a kovárna na výrobu kos. Po roce 1848 připadl Domašov k soudnímu i politickému okresu Frývaldov a vzhledem k poloze i horským lesům v okolí se stal poměrně významným střediskem dřevařského průmyslu. Bylo zde založeno několik pil, spojených v některých případech s mlýnem, ale i  menších závodů na výrobu beden a dřevěného zboží, třísla a dřevité vlny, šindele, kartáčů, v neposlední řadě pak na výrobu kovových pil a jiných dřevařských a truhlářských nástrojů a potřeb. Jmenovitě je třeba uvést aspoň velkou pilu A. Leglera, která byla v roce 1864, a stejnou firmu na výrobu pil a pilařských listů od roku 1856, protože oba podniky přežily i druhou  světovou válku. Ve srovnání s dřevařstvím naopak ustupovaly do pozadí jiné výrobny a různé domácí práce, jako bylo zhotovování čepic a papučí, výroba tzv. zapalovací houby a zvláště pak přadláctví, tkalcovství a bělení textilií. V hospodářské oblasti se toho v Domašově po roce 1918 příliš nezměnilo, jenom v horských částech katastru nabývala na významu rekreace a turistika, soustředěná zejména na Červenohorském sedle. Po roce 1948 se zde udrželo jen málo podniků, udržel se jen pilařský průmysl, ale i ten byl později koncentrován do větších podniků. Po druhé světové válce se Domašov stále výrazněji přeměňoval v rekreační a turistickou oblast. V roce 1980 bylo v Bělé pod Pradědem již celkem 89 rekreačních objektů. Z větších je nutno uvést odborářské zotavovny ve Filipovicích a na Červenohorském sedle. Z přírodních zajímavostí Domašova je vedle Červenohorského sedla nutno jmenovat Vysoký vodopád pod Malým dědem, přírodní rezervaci Borek v okolí Zaječího potoka a Sněžnou kotlinu pod Červenou horou. Nakonec je nutno poznamenat, že Domašov vzhledem ke své poloze trpěl  často různými pohromami, zejména bouřemi a povodněmi, z nichž největší přišly v roce 1903 a potom 1921.