Sovětská tajná policie pozatýkala devadesát procent stranických kádrů, z delegátů prvního sjezdu KSSS zůstalo naživu jen několik. Ze 100 členů ÚV KS Ukrajiny přežili tři. Stalin bez váhání vydal všechny německé komunisty a antifašisty do rukou Hitlerovi. Polská komunistická strana byla zcela zdecimována. Z 22 členů první severokorejské vlády bylo 17 povražděno. To jsou jen některé z mnoha údajů, které tuto skutečnost dokládají.
Historikové tak ve svém díle došli k závěru, že v socialistických státech stály komunistické strany či proletariát proti zbytku společnosti jen navenek. Ve skutečnosti se jednalo o jakési sebezničující šílenství, nesmyslné a absurdní, jehož následkům neunikla žádná vrstva, žádná skupina obyvatel.
Pomník Obětem komunismu, který byl odhalen ve středu 17. listopadu na Dukelské ulici, je v kontextu těchto informací snad vůbec nejvhodnější formou připomenutí čtyř neblahých desetiletí po roce 1948. Pokud se někde vyzdvihuje diskutabilní “hrdinství” bratří Mašínů, nelze se příliš divit nesouhlasným reakcím. Ale pomník s tímto věnováním je de facto také připomenutím památky komunistů. Vždyť i u nás proběhly zinscenované procesy, při nichž byly likvidováni členové a vedoucí činitelé strany, často právě ti poctivější a naivnější. Ale k smrti oběšením byl odsouzen třeba i druhý nejmocnější muž poúnorového Československa Rudolf Slánský.
A tak máme v Jeseníku jeden pomník obětem lokální zvůle a bezpráví v tmářsky středověkém provedení čarodějnických procesů. A druhý obětem téměř celosvětového šílenství v moderním hávu revoluce a pokroku. Třeba se časem objeví zase nějaký Priessnitz, který proslaví město po celé Evropě, občané mu za to postaví pár soch a budou po něm přejmenovávat ulice a náměstí. Ale pokud se jedná o pomníky obětem čehokoliv, mohly by ty dva pro zbytek historie stačit.