Uteklo to jako voda - již příští rok oslaví putovní festival outdoorových snímků Expediční kamera desáté výroční. Snímky devátého ročníku rozhodně pomohly vydláždit úspěšnou cestu k jubileu. Kdo festival navštívil v sobotu 17. března v jesenickém klubu Plíživá Kontra, ten se mohl přesvědčit o kvalitách promítaných snímků na vlastní oči.
Za devět let své existence se festival etabloval ve více než 200 městech a obcích v ČR i na Slovensku. Také v Jeseníku si Expediční kamera našla své stabilní publikum, které každý březen zavítá do dveří klubu Plíživá Kontra, aby se seznámilo s výběrem toho nejlepšího, co se na poli dobrodružných a outdoorových snímků urodilo. Také letos platilo, že kdo přišel, nebyl zklamán - a diváci i tentokrát zachovali přízeň festivalu, byť do posledního místa klub zaplněn nebyl.
Expediční kamera 2018 nabídla celkem šest snímků, které potěšily svou rozmanitostí - ostatně, v tomto směru má festival trochu výhodu oproti spřízněnému Snow Film Festu, který se zaměřuje především na zimní sporty a expedice. Dalším faktorem, který všechny filmy spojoval, je technické zpracování. Inu, žijeme ve éře dronů, GoPro kamer a 4K videa, tudíž už se pravděpodobně nestane, že by výběrovým sítem festivalu prošel snímek vypadající jako video z dovolené - ovšem úroveň, na které snímky působily z hlediska kamery, střihu, ozvučení či hudby, snese nejpřísnější profesionální měřítka.
Na každém ročníku festivalu se najde film, který je možno označit za stěžejní. V případě letošní Expediční kamery jím byl takřka hodinový snímek DugOut. Snímek dokumentoval cestu dvou kamarádů z Británie do nitra amazonského pralesa, kde si nejprve za asistence domorodých indiánů vyrobili tradičním způsobem loď vykotlanou z jednoho kusu kmene, načež na ní téměř dva měsíce splouvali Amazonku a její přítoky. Dokument se rovnoměrným způsobem zaměřoval na úchvatnou amazonskou přírodu, život tamních obyvatel, kdy tradiční způsob existence ustupuje pod tlakem ekonomických zájmů, a v neposlední řadě také na strasti samotné cesty. Inu, přeci jen, amazonský prales umí člověku dát dost zabrat a když dva dny v kuse prší a všechno vaše vybavení je pokryto vrstvou bláta, zachrání vás leda humor. Tečka za koncem však byla lehce nahořklá - s vydlabanou kánoi se dobrodruzi rozloučili do 20 minut od doplutí a za dva měsíce od konce cesty se z domorodé vesnice stalo tábořiště pro těžaře ropy.
Úchvatné pohledy z divokých horských soutěsek nabídnul film Oči boha, který dokumentoval výpravu skupiny elitních světových kajakářů do Kyrgyzstánu, kde sjeli obtížnou, nepřístupnou, avšak nádherou řeku Šaryjaz. Také tento film byl podán tak, že si jej mohli užit i laici, kteří jinak vodním sportům příliš neholdují - pozadí expedice bylo detailně vysvětleno a záběry přírody byly dechberoucí. Slovenský snímek Teoria šťastia hrál do značné míry na nostalgickou strunu. Ústředním protagonistou byl něm stárnoucí slovenský horal L’ubo Rybanský, který byl kdysi pionýrem lezení po skalách v masivu Vtáčnik a mnohdy poprvé vytyčil tamní cesty. Ve snímku se na stará kolena potkal s nadějí slovenského sportovního lezení Peterem Kuricem, který se zrovna chystal na legendární cestu Dračí kout. Snímek nabídl jak zajímavé kontrasty (před 60 lety se samozřejmě lezlo s daleko spartánštějším vybavením, než nyní), tak v kladném slova smyslu dojemné momenty - třeba když starý horolezec pozoroval zespod Kuricův výstup a se slzami v očích jej navigoval, kam má sáhnout, aby objevil zbytky vůbec prvního klínu, který do stěny před desítkami let zatloukl. Lidské a působivé.
Zahanbit se nenechaly ani bonusové snímky. Český film Back To Heights nabídl oku lahodící záběry z marockých měst, hor i pouští, kam se vydala napnout svá lana česká slacklinová výprava. Nefritové vody se zase zaměřili na extrémní závod Coast to coast napříč Jižním ostrovem Nového Zélandu, přičemž nedokumentoval pouze extrémní sportovní výkon, ale také osobní příběhy dvou žen účastnících se závodu, z nichž jedna již porazila zákeřné onkologické onemocnění. O něco delší stopáž bych uvítal u snímku Oddaný, který nabídl fascinující záběry z potápění se za kosatkami v ledových atlantských vodách. Kdyby v něm zaznělo více informací - jak o freedivingu, tak o majestátních kytovcích - a přibylo pár dalších úžasných podmořských záběrů, myslím, že by se nikdo nezlobil.
Devátý ročník Expediční kamery nabídl vyvážené, zajímavé a profesionálně zpracované snímky, mezi nimiž neexistovalo vyloženě slabé místo. Lze se jen těšit na to, co si pořadatelé připraví na desáté výročí. Jsem si ovšem takřka jistý, že diváci zklamaní nebudou.
(jj)
Diskuze