Historie výroby sodové vody a limonád ve Zlatých Horách I. část
Kdy se voda uměle nasycená oxidem uhličitým začala ve Zlatých Horách (dříve ZUCKMANTEL) stáčet, přesně nevíme. Ve světě je její vynález připisován dvěma autorům, kteří se o to postarali, nezávisle na sobě, v druhé polovině 18. století. V roce 1771 to byl švédský chemik Torber Bergman, kterému se podařilo smísit vodu s plynným oxidem uhličitým, získávaným při reakci sodíku s kyselinou - proto název “sodová”, přestože již nemá se sodou ani se sodíkem nic společného. V roce 1772 to byl anglický sládek Joseph Priestly, který jímal oxid uhličitý, vznikající při kvašení piva a poté ho míchal s vodou.
Zlaté Hory nebyly výjimkou, i zde jsou lidé a firmy, zabývající se výrobou bublinkami nasycené a sirupy ochucené zlatohorské vody. Vyráběla se skoro v každém městě. Je pravděpodobné, že výroba u nás začala dříve, než nám dokládají zprávy či artefakty, kterými lze výrobu ve Zlatých Horách doložit. První, kdo připadá v úvahu, je asi rodina Weberova. Náhoda mne přivedla k tomu, že potomci této rodiny při návštěvě zlatohorského muzea zhlédli sbírku lahví a porcelánových vršků, jimiž se dříve pivní i sodovkové láhve uzavíraly. Bylo to v době, kdy jsem prozkoumával smetiště a odpadní jámy okolo několika již neexistujících restauračních zařízení, v okolí Zlatých Hor, Horního Údolí a Biskupské kupy. Mezi nalezenými artefakty byly láhve s litými nápisy i porcelánové zátky, mnohdy ještě s původní těsnící gumou, se jmény Franz Weber, Karl Sturm a Emil Dittel. Návštěvou potomků rodiny Weberů jsem získal do svých sbírek dobové fotografie Julia a Herminy Weberových, včetně fotografie ulice, kde je zachycen jejich dům.
Kdo byli Weberovi?
Rodiče Franze Webera byli Julius Weber, narozený 14. 8. 1848 v Šumperku, zemřel 22. 9.1902 ve Zlatých Horách a Hermine Weber, narozená 5.6.1862, zemřela 22.8.1918, rovněž ve Zlatých Horách. Měli celkem čtyři děti – tři dcery a syna Franze, který se narodil v roce 1883. Dá se však jen spekulovat o tom, zda to byl právě on, kdo v našem městě zahájil výrobu sodové vody jako první, nebo jestli výrobu provozovali už jeho rodiče. Franz Weber zdědil po rodičích hospodářství na Hlavní ulici č. p. 391 (dnes Polská). Zaměstnávali dva pacholky. Nezabývali se však jenom hospodářstvím, ale také výrobou sodovek a sifonu. O Franzi Weberovi dále víme, že se oženil s Marií a měli dceru jménem Waltrud. Jejich dům čp. 391 stál vedle dnešního hotelu Minerál a byl zbourán v šedesátých letech minulého století. Pamatuji si tuto dlouhou hospodářskou usedlost. Po roce 1945 tam bydlela rodina Širokých a po nich rodina Pantlikova.
Jak se stalo, že jsem tyto uzávěry začal sbírat?
V roce 1992, jsem se zastavil v městské budově knihovny (dnešní muzeum). Jindřich Hořelica - zvaný (Henry), se svou černou dogou Gastonem, provozoval ve dvou přízemních místnostech soukromé muzeum. Předváděl návštěvníkům rýžování, tavení zlata, a kamenného ufouna. Na velkém talíři na zemi ležely kosti, kančí zuby a hliněné střepy, které Gaston na zřícenině hradu Edelštejn, den před tím vyhrabal. Řekl jsem si, že se tam vypravím a obohatím i já svou sbírku o pár středověkých artefaktů. Henry šáhnul pod stůl a vytáhnul sáček, ve kterém bylo plno porcelánových pivních zátek. „Nechceš to koupit? Je tam něco i s nápisem Zuckmantel; přinesl to nějaký Polák.“ Slovo dalo slovo a pytlík změnil majitele. Ještě ten den pozdě odpoledne jsem se vydal na zlatohorský hrad Edelštejn. Výsledkem mé návštěvy ruiny byla pěkná hromádka historických střepů, které jsem našel na místech, kde už někdo přede mnou hrabal. Pečlivě jsem vše očistil a spokojeně vyrazil k domovu. Pivní uzávěr jsem nenašel ani jeden. Druhý den jsem vyšel vybaven motykou a batohem opět na archeologickou výpravu. Cestou jsem si to rozmyslel a místo na zříceninu hradu jsem odbočil ke kapli sv. Anny. Každé takové místo mělo i své smetiště a já doufal, že na bývalém poutním místě také nějaké ty pivní a sodovkové vršky vykopu a rozšířím si svou začínající sbírku. Je pravda, že jsem se ten den neskutečně nadřel. Vyhrabal jsem vše možné, jen vytoužené pořád nikde. Poblíž starých základů, které tu po kapli sv. Anny zůstaly, bývalo pracoviště Geologického průzkumu. Nedaleko pak pár hloubkových vrtů, takže se tam po okolí válelo samé železo. Sešel jsem po svahu kousek směrem k Černému jezeru a v malé prohlubni mezi starými zrezivělými plechy jsem zaznamenal konečně první a na tomto místě i poslední úspěch. V ruce jsem držel exponát do sbírky, která se nakonec rozrostla na pěkných pár set kousků. Byl velmi špinavý. Opláchl jsem ho v kaluži vody. Objevil se nápis „EMIL DITTEL ZUCKMANTEL“. Můj první nalezený exponát. Postupně jsem jich od zlatokopa Henryho a onoho Poláka, který je k nám vozil, odkoupil všechny. Byly na nich nápisy majitelů sodovkáren a pivovarů. Část můžete spatřit v městském muzeu. Odkud k nám cizinec vršky vozil? Ve Wroclavi byla za války vybombardovaná továrna na výrobu porcelánových uzávěrů, které se vyráběly pro celé Slezsko, tedy i pro zlatohorský region. V devadesátých letech se na tom místě začalo stavět a odkrylo se velké množství těchto exponátů.
Josef Šmoldas
Diskuze