Na stěnách klubu Plíživá Kontra můžete od 15. února vidět výstavu fotografií Andrey Polákové, jenž vznikly během výpravy do Himalájí. Za fotografiemi majestátních vrcholů se skrývají hodiny plánování a náročného tréninku - a nejen o těchto věcech se pro Jesenický týdeník fotografka ochotně rozpovídala.
V Klubu Plíživá Kontra jste měla výstavu v říjnu 2013 s názvem “Malý barevný svět”. Od pestrých makrofotografií přírody jste se přesunula k velehorám a k jejich obyvatelům. Proč?
Nebyl to přesun, jen je to jiné. V té době mě velmi bavilo fotit vše velmi zblízka. Je to také o čase, chodit do přírody a vychytávat malé brouky, motýly a kytky chce trpělivost a čas. Ten už nějakou delší dobu postrádám. Ale hlavně to byla výstava na „rozloučenou“ s mým kompaktním fotoaparátem a přesunem na focení se zrcadlovkou.
Na téhle cestě jsem chtěla zachytit nejen krásu a dominantnost těchto velehor, ale také obyvatelé této země, jejich výrazy, vrásky ve tvářích, které ukazují, kolik toho asi prožívají v těchto těžkých podmínkách. Každá fotografie vyžadovala úsilí, protože se tito lidé neradi nechávají fotit a děti vždycky volaly „No foto, no foto“. Ale za malý dárek se většinou i usmály. Bylo to velmi zábavné.
Jaké to je fotografovat v extrémních podmínkách, v mrazu, větru, s vysokohorskou nemocí a těžkým batohem na zádech?
Je to náročné. Máte pocit, že když ten foťák nevytáhnete, že vás to pak bude mrzet, že zrovna tohle místo, tuhle scenérii jste právě nevyfotili. V nižších výškách to bylo ještě dobré, jste v kraťasech, triku a batoh se sundává snadněji. Také foťák můžete nechat venku na krku bez obalu. Ale čím jste výš a je opravdu zima, člověk je navlečený, máte hrubé rukavice a musíte také odložit hole, tak to začne být náročné. Sundat batoh, odložit hole, vytáhnout foťák, rozepnout obal a začít fotit. Než uděláte aspoň pár fotek a celý proces zase zpátky tak vám všichni mezitím utečou a v těchto výškách je hodně těžké někoho dohánět. Musím přiznat, že byly i chvíle, kdy jsem byla hodně vyčerpaná a foťák jsem ani nevytáhla. Ale i tak jsem s výsledkem spokojená.
Co na vás v Nepálu nejvíce zapůsobilo?
Strávili jsme několik dní v Káthmándú, který na mě působil úplně bez řádu a špinavě. Na silnicích jezdí auta, motorky, cyklisté a rikše chaoticky. V případě, že dojde k nějaké nehodě to ani nijak zvlášť policie neřeší. Bez ohledu na to, kdo nehodu zavinil, za ní může vždy ten „větší“.
Při prohlídce památek jsme zavítali i na pohřebiště, kde v Káthmándú pořádají obřady. Zrovna ve chvíli, kdy jsme na toto místo dorazili, probíhal obřad nějakého zesnulého starce. Byl zřejmě z bohatší rodiny, protože měl postavenou velkou hranici ze dřeva. Asi po hodině a půl co trvala příprava, zesnulého polili nějakou hořlavinou a potom jej zapálili. Obřady probíhají veřejně, tak že tam bylo mnoho zvědavých diváků. Byl to pro mě hluboký a hodně divný zážitek.
V horách už to bylo jiné. Obyvatelé v těchto místech na mě působili vyrovnaně a bylo na nich vidět, že si nedělají těžkou hlavu se zbytečnými věcmi. Berou každý den tak, jak přichází. Když jsme se ptali našeho nepálského průvodce, jestli neví, jaké bude druhý den počasí, tak s úsměvem odpověděl, že buď hezky nebo škaredě. Nepotřeboval nic zjišťovat dopředu. A tohle jsem si z této cesty odvezla a snažím se udržet vnitřní rovnováhu a vyrovnanost.
A na samotné pěší cestě k Mt.Everestu?
Hodně velký pocit svobody. Náš nepálský průvodce si stále zpíval jednu a tu samou píseň dokola. Když nám bylo úzko, zpívali jsme s ním, bylo to nakažlivé. Byl to jejich song Resham Firiri Full. Zpívá se v něm právě o svobodě, o tom, že čím výš jsou tím větší mají pocit, že jsou ptáci, kteří se vznáší vysoko v oblacích. A takový pocit jsem měla i já. Stojíte na pěšině nebo na vrcholu sedla a kolem vás nejvyšší hory světa, ze kterých vychází chlad, velký respekt a majestátnost, ale zároveň vám pouští do srdce teplo a zahřívají. Dojde vám, jak mocná je příroda a my jsme její malinkou součástí. Jen roztáhnout křídla a vzlétnout…
Kromě vaší umělecké náplni cesty šlo o úžasný sportovní výkon. Jak jste na něj trénovala?
Tuto cestu jsem vůbec neplánovala. Byl to můj nesplnitelný životní sen, protože jsem věděla, jak je to náročné po všech stánkách. Ale ve správnou chvíli jsem byla na správném místě a bylo důležité se rozhodnout. Moje touha byl tak silná, že jsem v tu chvíli nepřemýšlela, co všechno to bude obnášet a rozhodnutí bylo jednoznačné. Když mi z cestovky potvrdili, že mám zakoupenou letenku a jako poslední místo v letadle, abych mohla letět dohromady s celou skupinou, uvědomila jsem si, že to tak všechno mělo prostě být a já začala řešit přípravy. To bylo na konci července a do odletu bylo dva a půl měsíce. To byla doba na mou tvrdší přípravu. Sportuji celoročně, což jsem brala jako dobrý základ, ale myslím, že by člověk měl znát hlavně sám sebe, jaké jsou jeho přednosti a také jeho slabé stránky. A na ty jsem se zaměřila.
Přípravu jsem brala zodpovědně ze všech stran. Tím, že máme v rodině anamnézu (můj tatínek zemřel velmi brzy na infarkt) měla jsem obavy, aby se neprojevily nějaké skryté vady i u mě. Díky mé kamarádce a velmi dobré fyzioterapeutce Martině Juříkové jsem se náhodou dostala ke kardiologovi, který byl velmi ochotný zkonzultovat se mnou tuto cestu a udělal mi důkladné vyšetření. Závěr zněl „Fyzická kondice velmi dobrá, ale rezervní kapacitu plic je potřeba vylepšit“. Doporučil mi dýchací trenažér, který používají vrcholoví sportovci a funguje na bázi dýchání proti odporu, kde si sami postupně zvyšujete zátěž. Takže 2 x denně jsem dýchala. K fitku jsem přidala rychlostní tréninky, jeden den z víkendu vždy horskou túru o délce 20 – 25 km a 2 x týdně jsem vždy po pracovní době vyjela na Vidly a udělala si rychlý výšlap na Švýcárnu. Bylo fajn, když jsem zjistila, jak se mi po pár výšlapech zkracuje doba jejich trvání.
Také jsem dostala od mé fyzioterapeutky Martiny rychlokurz, jak použít tejpy v případě bolesti kolen, zad a kotníků. Také mi doporučila tenisový míček, kterým si uděláte rychlou masáž unavených svalů a hlavně plosek chodidel, které opravdu dostávaly zabrat. Takže příprava byla důsledná.
Jak jste si zvykala na neustálou zimu?
Při túrách mi zima nevadila, měla jsem kvalitní oblečení. Zima byla velmi nepříjemná při výstupu na Kala Patthar, kde jsme vycházeli už o půl šesté ráno s čelovkou na hlavě a bylo – 15 stupňů. Postupovali jsme pomalu, a tak nám mrzly konečky prstů jak na rukách, tak na nohách. Horší to bylo v lodgiích. Dorazili jsme unavení a v pokojíku bylo 1,5 °C, museli jste se vysvléct, udělat „koupel“ omyvatelnými ubrousky, dát na sebe čisté věci na spaní a znovu další vrstvy, mikinu, bundu a čepici, abyste vydrželi u večeře. Potom rychle do spacáku a ráno vás čekalo vstávání do – 5 °C. Bunda a čepice bylo mé stálé oblečení u snídaně, na cestě i u večeře. Ale po dvou až třech takto strávených nocích vám už to nepřijde. Nic jiného totiž nezbývá.
Byly chvíle, kdy jste to chtěla lidově řečeno zabalit?
Trek trval 20 dní a dva z nich jsem měla opravdovou krizi. Byly to pro mě nejnáročnější dny, cesta trvala 10 hodin, výstupy a sestupy byly technicky náročné, navíc jsem měla spálené průdušky, takže mě trápil kašel a tím pádem se mi i hůře dýchalo. Dokonce mi i na jednou sedle ve výšce 5 542 m ukápla slza, vyčerpáním a zároveň i velmi dobrým pocitem, že jsem to zvládla. Mám totiž strach z výšek a extrémních výstupů a stále si posouvám hranice, abych se toho strachu zbavila. A tady jsem si je posunula opravdu hodně. Ale ani jednou mě nenapadlo, že bych to zabalila. V tomhle jsem k sobě tvrdá.
Vaše výstava je prodejní. Kam se mají zájemci o některou z fotografií obrátit?
V případě, že by se takový zájemce objevil, může se obrátit přímo v Kontře na někoho z vás, kde budou informace o kontaktu a ceně.
(ma)
Diskuze