Díky slunečnému počasí si mohlo deset tisíc běžců i podobné množství fanoušků užít skvělou atmosféru závodu, který je označován za jeden z nejkrásnějších na světě. Ale jelikož z osobní, již desetinásobné, zkušenosti vím, že se jedná především o závod s vlastní fyzickou a psychickou kondicí, byla jsem velmi příjemně překvapena, že jsem se na trati setkala s Davidem Mrázkem z Javorníku, který mi prozradil své motivy k běhu:“Sport mě bavil vždy, akorát jsem na něj kvůli práci a podnikání posledních cca 8 let neměl moc času. Běhat jsem začal asi před rokem hlavně proto, abych se začal víc hýbat a vyčistil si hlavu po práci. Zjistil jsem, že mě běhání baví, tak jsem běhal víc a víc a v říjnu jsem běžel první půlmaraton. Pak sem si řekl, že si jako darek k narozeninám zkusím zaběhnout Pražský maraton.” Podobně jako většina maratonců si i David hledal svůj systém v tréninku, který nakonec nalezl u výrazné osobnosti v maratonském světě - na běžeckém soustředění s Milošem Škorpilem, který má vlastní běžeckou školu a je autorem známé knihy Škorpilova škola běhu. Javornickému běžci také podle jeho slov hodně pomáhalo to, že trénoval se svým kamarádem, který vymýšlel trasy a motivoval jej k poctivému tréninku, i když se mu mnohdy ani nechtělo vyběhnout. A jak David Mrázek prožíval samotný průběh maratonu v Praze? “Během závodu jsem si hlídal stanovené tempo, abych to nepřepálil. Pravidelně jsem doplňoval vodu, sůl a banány. Atmosféra byla úchvatná: památky, Karlův most, běžel jsem s kámošem, se kterým jsem trénoval. Moc mi pomohla i přítelkyně, která mě na několika místech povzbuzovala a skvělí byli i diváci, kteří všem krásně fandili. Moc mě zaujali i různí charitativní běžci, kteři tlačili vozíky s postiženými dětmi, doprovázeli nevidomé běžce a podobně. Dávají tak běhání další, skvělý rozměr. Po maratonu jsem se v neděli snažil aspoň trochu chodit. Nohy bolely, tak to moc nešlo. V pondělí jsem se byl na cca 5km rozklusnout, abych rozhýbal nohy a odplavil kyselinu ze svalů - první dva kilometry jsem si připadal jako tučňák, nohy jsem měl jako dřevěné kůly, ale pak se to rozběhlo a bylo to dobré. V úterý už mě nohy skoro nebolely a ve středu už byly úplně v pohodě.” Ačkoliv se David svěřil, že “maraton bolel”, pozitivní pocity naprosto převládají a příští rok do Prahy pojede určitě znovu. V nejbližší době se však již 16. - 17. května chystá na štafetový závod Vltavarun, což je cca 350 km štafetový běh pro 12-ti člené týmy. Přeji tedy, ať se Týmu Jeseníky a Davidu Mrázkovi daří!