Minulý týden zaplnili první stranu našich novin jeseničtí brontosauři a jejich finanční martýrium. Neziskovka balancující na pokraji ekonomického krachu poprosila o dočasnou výpomoc město Jeseník, které její poníženou supliku vyřídilo jak žádost o byt. Brontíci nedostali nic. Až potud mi všechno přijde pochopitelné. Zaujala mě spíš schizofrenie, s níž jesenické zastupitelstvo jednalo. Téměř všichni jeho členové si totiž práce brontosaurů neobyčejně váží, neboť jejich činnost je velmi záslužná, ale pomozte si, chlapci a dívky, sami. Jste skvělí, ale trhněte si nohou. Opravujete zničené vodní prameny našeho krásného Jesenicka, vybudovali jste nám poučnou Stezku Vincenze Priessnitze, sázíte stromečky, kosíte horské louky, učíte mládež správně žít, pořádáte přednášky a soutěže, ale když nemáte prachy, skončete. Máme vás rádi, ale chybět nám nebudete...
Ale - to je vážně kouzelná odporovací spojka. Jejím použitím zcela popřete předcházející výpověď. Žvásty o tom, jak si někoho vážíme, nic nestojí. Pomoci tomu, koho si vážíme, to už bolí. Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná a slepice nenesou, nenesou...
Chápu, že veřejných financí není nikdy dost. Tím spíš mě udivuje, že stejné zastupitelstvo, které nyní tak svědomitě pečuje o městskou kasu, prodalo za babku lukrativní městské pozemky. Asi to nebude tím, že kupující firma patří, mimo jiné, jesenickému starostovi Jiřímu Krátkému. Dámy a pánové, nemíníte za obdobně šlechetných podmínek zase střelit nějaké zajímavé městské nemovitosti? Třeba hezkou vilku nebo parcely určené k zastavění. Já jen že bych měl taky zájem.
Na závěr bych jesenickému zastupitelstvu rád řekl, že jeho fantastickou práci nesmírně obdivuji, ale že její výsledky hodnotím jako příšerné.