Přinášíme zajímavý rozhovor s Pavlou Jazairiovou, který pro Jesenický týdeník vznikl v době, kdy paní Jazairiová, novinářka, reportérka, spisovatelka a především velmi moudrý a empatický člověk, přislíbila účast na komponovaném večeru „S Václavem Žmolíkem nejen o umění“ (3.11.2022 v jesenické Kapli). Bohužel komplikace způsobené jejím zdravotním stavem jí nedovolí přijet. Ale přesto se domníváme, že by byla škoda ochudit naše čtenáře o možnost si její fundovaný a lidsky podnětný text přečíst.
JT Paní Jazairiová, prozradíte nám něco o svém původu, dětství a mládí? Souvisí s nimi nějak vaše neklidná, zvídavá povaha?
Moje matka žila ve Francii, bylo to po válce a bojovala o svou existenci. Střídavě jsem byla s ní a s prarodiči v Praze. Vlastně jsem ani jeden školní rok nedokončila ve stejné zemi.
JT Rejstřík vašich činností je hodně široký: novinářka, válečná dopisovatelka, moderátorka, spisovatelka...Za koho se považujete především vy sama?
Nikdy jsem nepracovala jako válečná dopisovatelka. Maximálně jako svědek konfliktů, například toho mezi Izraelem a Palestinci. Jsem především reportérka - snažím se podávat svědectví o tom, co vidím, co vnímám jako důležité.
JT Poznala jste život na různých kontinentech, život různých etnik. Lidem „jinakost“ většinou vadí. Jak byste je motivovala přijímat ji s větším pochopením?
Na to není jiný návod než ty jiné lidi poznávat. Jsou v podstatě všichni stejní. Lidé jsou stejní. Rozdíly mezi nimi vyplývají z místa, kde žijí, z jejich vlastních dějin, klimatu, více či méně těžších podmínek k životu. Výsledkem je v každém národě určitý počet chytrých a hloupých, slušných i škodlivých jedinců. Záleží také na rodině, způsobu, jak vychovává své potomky.
JT Vím, že vaší srdeční záležitostí je Indie. Země, s níž si alespoň já spojuji Indirou Gándhiovou. Čím okouzlila Indie vás, že jste o ní napsala nejednu publikaci?
Indie je obrovská, rozmanitá země s tisíciletými dějinami a úžasnou kulturou. Na poznání Indie jeden život opravdu nestačí. Čím častěji jsem tam jezdila, tím víc jsem toužila ji poznat.
JT Kdybyste měla možnost žít a pracovat v Indii - co by vás na tom lákalo a na druhé straně, čeho byste se obávala? Zkrátka pro a proti.
Žít a pracovat v Indii by nyní z mého pohledu a po všech zkušenostech bylo velmi lákavé – ovšem, což je paradox, musela bych být mladá. Z dnešního pohledu by mě zajímalo všechno – lidé zejména. Musela bych se naučit alespoň jeden jejich jazyk – zejména hindí, abych mohla lépe a hlouběji proniknout do mnohotvárné, nekonečně vrstevnaté indické kultury, navštívit nespočet neznámých míst. Ale to v mém současném věku a při zdravotním stavu už opravdu nestihnu.
Když jsem byla mladá, byla Indie jiná – bez aut, bez elektřiny, bez silnic, autentická. Dnes se lidem daří lépe. Zejména střední třídě. Ženám a také dětem, které dostanou možnost studovat.
Dnes bych se děsila přelidnění, smogu, všudypřítomných a nezničitelných odpadků, stejně tak jako všudypřítomných a agresivních motorek. Plakala bych nad zničenou přírodou. Možná že je v Indii méně bídy a hladu, než kdysi, ale velmi chudých lidí, dětí bez budoucnosti je stále mnoho, zejména na venkově. Být bezmocným svědkem bídy je velmi trýznivé.
JT Vidíte v globalizaci světa spíše naději nebo spíše hrozbu?
Globalizace má své skvělé i ničivé stránky. Například v Indii dala mnoha lidem - ženám například - možnost zlepšit svůj život, studovat, vymanit se z chudoby. Ale bezohledný průnik cizího kapitálu vede mimo jiné zejména k ničení životního prostředí a hodnot s ním spojených.
JT Myslíte, že „ byčejní lidé“ mají vůbec možnost zasáhnout do běhu světa?
Nejdřív je třeba si definovat, co jsou to obyčejní lidé. Kdo má dost zájmu, odvahy, rozhodnosti. Ovšem že člověk, který usoudí, že se ho to či ono netýká, že stejně nic nezmůže, že ho vlastně běh světa ani moc nezajímá, tak po žádné možnosti zasahovat ani netouží.
JT Jako válečná reportérka jste byla svědkem mnoha neštěstí, ale i nadějí. Jak se díváte na válečný konflikt na Ukrajině z pohledu obyvatelky země, která poskytla azyl ukrajinským uprchlíkům ?
Nejsem válečná reportérka, ale svědkem mnoha neštěstí jsem byla. Válka na Ukrajině je zločin vyvolaný psychopaty toužícími po moci. Podobných válek bylo a je v světových dějinách bohužel mnoho. Co se týče uprchlíků, naštěstí jsme se v tomto případě ukázali z té lepší stránky - mnoho ovšem záleží na postoji politiků - vždyť lidé chtějí mít někoho, kdo je vede. Nezapomenu na slova “ ani jednoho uprchlíka - ani jednoho ze čtyřiceti syrských sirotků”. Lze si jen přát, aby nikoho z nás nepotkal podobný osud.
JT Společně s vámi usedne do křesla pro hosta také genetik prof. Václav Pačes. Jak jste na tom vy s genetickou výbavou?
Opravdu nevím.
JT Třetím hostem večera bude jesenický podnikatel a mecenáš Ing. Cyril Svozil, jenž výrazně podporuje kulturní dění na Jesenicku a zejména takové, jež cílí na děti a mládež. Co vy a mladá generace?
Dívám se na ni s velkou nadějí. Ostatně moji přátelé, dvojice mladých mužů, po mnoha letech soužití a třech letech úsilí konečně dostali do péče malého opuštěného chlapce. Těším se, že se stanu jednou z jeho milujících, byť ne vlastních babiček.
JT Přijala jste pozvání k účasti v komponovaném programu „S Václavem Žmolíkem nejen o umění“, který prolne hudební produkce. Hrála jste či hrajete na nějaký hudební nástroj?
Bohužel ne.
JT Děkuji za rozhovor
Viola Králová
Diskuze