Nejdříve zdůrazněme, že Mezinárodní den žen nevymysleli komunisté, jak občas můžeme zaslechnout. Jeho původ je mnohem starší, sahá až na počátek 20. století, vznikl jako výročí stávky newyorských švadlen v roce 1909. Myšlenka na určení jakéhosi dne žen však zazněla ještě dříve, a to v roce 1907 na prvním sjezdu socialistických žen ve Stuttgartu z úst rakouské delegátky. V roce 1910 na druhé mezinárodní konferenci socialistek v Kodani prosazovala Klára Zetkinová, aby se ženy ze všech zemí Evropy v příštím roce sešly a požadovaly pro sebe volební právo. V roce 1911 se ženy podle jejího návrhu skutečně sešly v Rakousku-Uhersku, Německu, Dánsku, Spojených státech amerických a Švýcarsku (v Rusku až v roce 1913). V následujících letech se Den žen ustálil na 8.březnu.
uvodnik = 8.března 1914 veřejně vystoupily uvědomělé ženy v některých vyspělých státech proti chystané válce, proti zbrojení a rovněž požadovaly občanskou a politickou rovnoprávnost s muži a snadnější přístup do veřejného a kulturního života.
Je fakt, že v druhé polovině 19. století nebyla pozice žen ve společnosti nijak záviděníhodná. I vzdělaní a osvícení muži v jejich schopnosti nevěřili a opírali se o takřka středověké názory, dle nichž žena představovala méněcennou formu člověka. Rodit děti, starat se o domácnost, pečovat o mužíčka, to byl úděl dlouhé řady generací krásnější poloviny lidstva. Na věci nic neměnila ani okolnost, žila-li vedle líného lempla chytrá a schopná dáma.
Až koncem 19. století začaly ženy pronikat do dosud výhradně mužských povolání, např. do lékařství a učitelství. Musely překonávat na dnešní dobu nepředstavitelné překážky, ale ledy společenské ignorance začaly, byť pomalu, pukat. V březnu 1902 promovala ve starodávném Karolinu první česká lékařka Anna Honzáková, dokonce jí bylo umožněno, na rozdíl od jejích předchůdkyň, působit na teritoriu českého království. Počet mediček radikálně vzrostl za první světové války (1914 - 1918), neboť musely nahradit muže odcházející na frontu. Teze o méněcennosti žen dostaly vážné trhliny. Rovněž počet učitelek začal stoupat. Ženy pracující ve školství se však nemohly provdat, pokud tak učinily, musely se svého místa vzdát. Diskriminační ustanovení padlo až za první Československé republiky a doživotní slečny učitelky přestaly být pravidelným jevem.
Jakkoliv se to zdá zvlčilé, ženské emancipaci ve 20. století pomohly války. Ženy totiž dostaly možnost ukázat, co v nich dřímá, a zbavit se ekonomické závislosti na mužích. Jejich vzrůstající význam se začal projevovat ve všech sférách života (věda, móda, umění atd.). Za druhé světové války ženy dokázaly, že i v typicky mužské činnost - vojenství - se svým protějškům mohou vyrovnat, ba je i překonat. Při bombardování britských měst se totiž ukázalo, že ženské obsluhy protiletadlových baráží jsou mnohem úspěšnější než mužské. Zatímco při náletech muži mnohdy zmatkovali, ženy chladnokrevně uvolňovaly balóny do vzduchu, i když jim padaly bomby takřka na hlavu. Překvapující jev vysvětlili psychologové: Ženy jsou lépe motivovány než muži, neboť vědí, že bojují za životy a svobodu svých dětí, rodičů, sourozenců, celého národa.
Pokračování na str. 2
Mezinárodní den žen
Pokračování ze str. 1
Takto prý je vybavila moudrá příroda. Asi i proto se nepříliš nahlas říká, že ženská vydrží víc než kůň.
V šedesátých letech 20. století ženskou svobodu ve vyspělých zemích ještě zvýšila účinná antikoncepce. Paní a dívky si mohly začít určovat, zda se stanou matkami, či zda toto závážné rozhodnutí ještě odloží. Tím učinily další podstatný krok k ideálu rovnosti.
V dobách socialistického Československa se MDŽ stal vytrubovaným svátkem. Žena-matka, žena-údernice, žena-bojovnice za mír. Počátkem března vypukávala mediální hysterie, ženské tváře jukaly ze všech časopisů, prezident si zval zasloužilé ženy na Hrad, kde jim předával vyznamenání. V květinářstvích se objevily nedomrlé tulipány a červené karafiáty, ve fabrikách se konala slavnostní shromáždění. Soudružky (též děvčata) na nich dostaly zákusek, chlebíček, kávu a panáka (příp. víno), vyslechly písničky a říkanky dětí ze školky, možná se i trochu pobavily a odkráčely domů. Traduje se, že MDŽ nejvíc slavili muži, kteří se uváděli do velmi povznesené nálady. Na postavení žen, zejména těch, jež pracovaly v náročných, zdraví zatěžujících provozech, se však jen máloco změnilo.
Po sametové revoluci MDŽ upadl v opovržení, jen málokdo s ním chtěl mít něco společného. Vrátil se díky tzv. levicovým poslancům našeho parlamentu, jimž se po oslavách soudružek děvčat očividně stýskalo.
MDŽ sice máme opět v kalendáři, ale o žádný pompézní comeback se nejedná, sdělovací prostředky si ho sotva všimnou. To svátek matek a hlavně z Ameriky importovaný svatý Valentýn mají větší publicitu, neboť se na nich dá víc vydělat. Jenže úcta projevená jednou ročně předáním kytky, čokolády nebo plyšáka je celkem k ničemu. Což takhle onu proklamovanou úctu projevovat denně v úplných maličkostech. A to nejen ženám, nýbrž všem, kteří si svými životními postoji a prací respekt okolí zaslouží.