Nedá se sice říci, že by kočky byly kdovíjak užvaněné, ale kdyby chtěly... V tom časopise vyprávěli historku o kočce, která chtěla vyskočit na stůl, ale nějak se jí smekly tlapky, a tak sebou plácla na zem. Její majitel tvrdil, že v tu chvíli poněkud udiveně pronesla: „Hapala?“ Slyšel to naprosto zřetelně a jasně. Věřím mu. Máme totiž také kočku. Říkáme jí Růženka. To proto, že má růžový čumák a růžovou tlamičku. A taky packy. Pamatuji se, jak jsme se jednou vrátili domů z celodenního výletu do Boskovic. Růženka nás oficiálně uvítala, zlehka se nám otřela o nohy, ale pak to začalo. Nejprve běžela ke kadibudkám, aby nám ukázala, že jsou špinavé a potřebují vyměnit. Potom skočila na kredenc, abychom viděli, že má prázdnou misku na vodu. A nakonec kriticky poukázala i na prázdnou misku na žrádlo. A celou tu dobu naštvaně brblala: „Tak vy si celej den někde trajdáte, já jsem tu sama jako ten kůl v plotě, nikdo se o mě nezajímá, nikomu nechybím, nikdo mě nemá rád... todlencto si teda vypijete, syčáci!“ Kam se hrabe Ladův kocour Mikeš. Po zbytek večera jsme si museli Růženku udobřovat. Naštěstí nám velkodušně odpustila, ale prý se to už nesmí opakovat. Já vím, asi nevěřícně kroutíte hlavou. Tedy, pouze ti z vás, kteří kočku nemají. Ale my, co kočku máme, víme svoje...
Ve středu 19.října, krátce po sedmé hodině večerní, jsem dostal od kamaráda SMS. Stálo v ní: „Tak prý na hodinu odvolali ředitele v lázních.“ Text ještě pokračoval krátkou poznámkou na adresu představenstva, ale tu nelze citovat. Byla dost hustá. Přiznám se, zprvu se mi zprávě o odvolání nechtělo ani věřit. Jenže stačilo pár telefonátů a věřit jsem musel. Jiří Staňa, někdejší šéf jesenické záchranky a dnes již bývalý generální ředitel Priessnitzových léčebných lázní, byl skutečně potupně odvolán. Necelých devět měsíců poté, co vystřídal Pavla Václavíka. S lehkým překvapením jsem zjistil, že se mě to jistým způsobem dotklo. A to nemám s panem Staňou nic společného, nejsme příbuzní a na pivo spolu také nechodíme. Patrně to bude tím, že jsem si toho člověka vždycky vážil; ať už pro jeho práci na záchrance, nebo kvůli jeho vítězné bitvě o holý život... nemluvě o záchranářské soutěži Rallye Rejvíz, jejímž je duchovním otcem. Abych to celé nějak zkrátil, Jiří Staňa je jeden z mála lidí, k nimž cítím respekt. Věřil jsem, že by ve funkci generálního ředitele lázní dokázal mnohé. A nebyl jsem sám. Jenže členové představenstva mají očividně jiný názor. Začínám pochybovat o jejich soudnosti. A začínám mít obavy o budoucnost lázní. O co těm lidem vlastně jde? Bojím se, že o lázně nikoliv.
Jsem velice zvědav, kdo usedne do horkého křesla generálního ředitele. Vzhledem k okolnostem to bude buď dobrodruh, nebo blázen. Nebo bláznivý dobrodruh. Prostě člověk, který má pro strach uděláno a nebere svůj život vážně. Jen si nejsem jistý, zda to bude také skvělý manager. Nikdo rozumný a schopný se nebude dávat v šanc představenstvu, pro které je odvolávání ředitelů zábavnou kratochvílí před obědem...
(tk)