My a oni
V jakémsi sportovním dokumentu byl o českém národě konstatován zajímavý fakt. Když naše reprezentace, například hokejová, slaví úspěch, fanoušci jásají: „Vyhráli jsme!“ Vítězství patří všem, kdo u televize drželi palce. Když se nedaří, většina národa se ke „svým“ borcům staví zcela jinak: „Oni prohráli!“ Hledají se viníci z řad hráčů, trenérů, funkcionářů, na které by bylo možno hodit odpovědnost i spršku negativních emocí.
Vyskytují se však lidé, a jsou mezi nimi i mnohé manželky sportovních fandů, kteří cenné kovy ze světových šampionátů nepřeceňují a s neúspěchy reprezentace se vyrovnávají velmi snadno. „Stejně chleba levnější nebude.“
Se srpnovým výročím okupace Československa nebo též internacionální pomoci se nabízí zamyšlení nad rozporem mezi „my“ a „oni“ nejen ve sportu, ale i v jiných oblastech života.
V zaniklé obci Stará Voda ve vojenském prostoru Libavá stojí barokní kostel, který po odchodu Rudé armády zůstal v katastrofálním stavu. Od devadesátých let se zásluhou skautů postupně obnovuje a jednou ročně se tam koná pouť. Návštěva kostela je působivá – nápisy azbukou na nástěnných malbách, zbytky ostnatého drátu na obvodové zdi, vytlučené vitráže chrámových oken. Nejeden návštěvník se dojímá nad tím, jak „nám“ zpustošili symbol české kulturnosti a historie. Kdo? No přece „oni“ - barbaři z Východu. Z úst pamětníků se však dozvíte zajímavé upřesňující informace – devastaci kostela začala československá armáda dávno před tím, než v osmašedesátém přišli rudoarmějci, kteří pak pouze pokračovali v začatém díle zkázy.
Blíží se další kulaté výročí národních dějin. Když se letopočet 68 obrátí vzhůru nohama, je z něj rok 89. Události o poznání příjemnější, i když při vzpomínce na tehdejší naděje a očekávání možná trochu hořké. „Nejsme jako oni!“ křičelo se tehdy na náměstích.
Uplynulo dvacet let a z některých hovorů se zdá, že za všechno, co je špatně, můžou pořád „oni“. Politici, úředníci, podnikatelé, lobbysti, bruselští byrokrati, američtí židi, islámští teroristi, modří, oranžoví, zelení, rudí, tajní, Klaus. Tyto i jiné skupiny mají na běh událostí nemalý vliv, ale všechno ovládat nemohou. A mnoho věcí mohou ovlivnit právě proto, že „my“ mlčíme, neseženeme si dostupné informace, nehledáme lepší řešení.
Za komunistů jsme nadávali na cenzuru, protože zatajovala a překrucovala pravdu, dnes dobrovolně kupujeme bulvární „noviny“, které mají s pravdou společného snad ještě méně než socialistický tisk. Stěžujeme si na různé vlastnosti našich čelních představitelů, ale svoji vlastní ješitnost, sebestřednost, „vševědoucnost“ či nepoctivost považujeme za zcela normální součást života.
Co říci na závěr… Na odlehčení jeden starý vtip. Na dveře policejní služebny zvenku kdosi buší. Velící důstojník zvedne hlavu a zavolá: „Kdo tam?!“ Zpoza dveří se ozve odpověď: „No přece my!“ Velitel se nevěřícně rozhlédne po sobě a svých podřízených v místnosti a udiveně říká: „Cože? My?“