Z hlavy mu neumím vyjmenovat projekty, se kterými může soutěžit, ale u počítače hned nacházím na uvedeném webu všechno potřebné. Začnu mu vyjmenovávat, kde všude může natáčet soutěžní video – je toho opravdu hodně, i mě samotnou výsledek překvapí. Můj turista je zaražený z takové nabídky a chce vědět, co má natočit, aby vyhrál! Přece se nebude trmácet po celém kraji zbytečně a pak to vyhraje někdo jiný. S úsměvem se mu snažím vysvětlit podmínky soutěže, a že o vítězi nakonec rozhodne hlasující veřejnost. No to jsem si pomohla, jen jsem ho tou poznámkou o „hlasování“ nějak nastartovala k bodřejšímu vyjadřování. Začal nadávat na politiku, chrlil na mě své názory, kde, kdo, co ukradl a na závěr mě obvinil z toho, že už předem víme, kdo to vyhraje a ceny si rozdáme sami - přesně jako ti naši politici! Chtěla jsem mu vysvětlit mou naprostou neangažovanost v této soutěži, ale nějak mě nepustil ke slovu. Bez rozloučení odešel a chrlil nadávky až ven. Nadával opravdu profesionálně, nikoho nevynechal. Zůstala jsem překvapeně sedět a děkovala svému štěstí, že mě od toho rozčíleného muže dělil stůl. K mé smůle se za chvíli vrátil, aby mi řekl, že za všechno můžu já: kdybych si totiž z tohoto projektu nechala opravit barabiznu, ve které sedím, tak by si to natočil, určitě by vyhrál a všechno by bylo v pořádku. To mě už rozesmálo, poděkoval jsem mu za „dobrou“ radu a popřála mu hezký den. Ještě dnes se musím usmát při vzpomínce na jeho překvapený obličej, když opravdu odcházel. Jestli čekal, že se s ním začnu hádat nebo mu budu nadávat, tak se spletl. Další návštěvníci toho dne byli milí a příjemní a na mého ranního „nadávkáře“ bych si už ani nevzpomněla, nebýt toho plakátu, který denně několikrát míjím a který mi ho vždy připomene. Nadávám dobře, nadávám rád – dal by se shrnout jeho životní postoj. Je mezi námi takových hodně? Je snad naším národním zvykem nadávat? Asi ano a těch současných témat k nadávání máme dost, ale nebudeme si jimi přeci kazit každý slunečný a usměvavý den.