Na tiskové konferenci se bez vyzvání vyjádřil v tom smyslu, že stížnosti na městkou policií vlastně znamenají potvrzení její dobré práce a na tvrdou kritiku autora nebude reagovat. Přesto si však vyžádal jeho jméno v domnění, že půjde o nějakou “známou firmu” nebo o potrefenou husu nachytanou na hruškách. Nebylo to ani jedno ani druhé a starosta neskrýval své překvapení, protože jde o autora, který je Jesenicku velmi dobře znám a jenž disponuje určitou autoritou. V tomto čísle přinášíme další reakci občana na práci jesenické městské policie. I tento občan používá tvrdá slova, která však lze zaznamenat na mnoha různých formálních i neformálních fórech. Možná to signalizuje, že je na čase se chováním některých městských policistů zabývat.
Svého času bylo velkým šlágrem zrušení městské policie. V roce 1998 s tím přišla opozice, aby ušetřila několik milionů z rozpočtu města. Této myšlenky se v předvolebním boji chytil i současný místostarosta Jan Chytil. Ani on neuspěl, obě strany však spíše z politických důvodů. Jak šel čas, městská policie dostávala stále větší zákonem stanovené pravomoci. Je rovněž nesporné, že strážníci ve stále větší míře suplují práci státní policie. To vše způsobuje, že “měšťáci” se při naplňování zákona stále častěji dostávají do kontaktu s veřejností. Právě proto by mělo vedení městské policie přistoupit k hodnocení strážníků na trochu jiných principech než doposud. Pokud se ze strážníka stane nepřítel běžného občana, vrátí se to jako bumerang. Možná i ve voličském tlaku na její opětovné zrušení, což by byl patrně krok zpět. Bohužel neuspěje argument, že všichni strážníci prošli příslušnými psychotesty. Vždyť i ten nechvalně známý a čerstvě odsouzený “lesní vrah” pracoval téměř dva roky u státní policie, psychotesty sem, psychotesty tam. Je to o něčem jiném.
Je třeba začít rozlišovat, co je mechanickým trváním na dodržování zákonů ve městě, kde není ani kam pořádně zaparkovat auto a botičky jsou na denním pořádku, kam přijíždí nebo by alespoň mělo přijíždět větší množství hostů či zástupců vnitrozemských firem. Je třeba začít uplatňovat občanský přístup k drtivé většině bezúhonných občanů města v zemi, kde zákony vlastně neplatí a tím nejsnazším cílem je ten paradoxně nejposlednější - občan. Znám osobně některé strážníky, pro něž mluví důrazná či otcovská domluva a která jim přináší potřebný respekt. Znám však i jiné. Pokud bude v této zemi “právo” v rukou podivných mafiánských propletencích státních zástupců, soudců, policistů, kriminálníků a politických elit, není přinejmenším moudré hrát si na tvrďáky proti občanům. Najít tu správnou hranici je úkol pro vedení městské policie, který z něj neochota s veřejností nekomunikovat nesejme.
Miroslav Chovanec