Před čtrnácti dny přinesl náš list článek Archivář a poutníci, který informoval o setkání vlastivědce Growky a mládeže z brontosauřího tábora na Smrčníku nad Lipovou-lázněmi. Skupinky děvčat a kluků absolvovaly několikadenní výpravu, na níž si pořídily spousty fotografií a získaly nezapomenutelné zážitky. Minulý týden mi jejich vedoucí Tomáš Hradil předal obyčejnou brožurku o osmačtyřiceti stranách, kterou brontosauři vyrobili doslova na koleně.
Zběžně si prohlížím stránky, na fotkách poznávám místa na Jesenicku. Večer se nořím do textů mnoha autorů. Co stránka, to několik postřehů a příběhů. Registruji i pravopisné chyby, ale tentokrát je přehlížím. Důležité jsou poznatky lidí, kteří všude došli po svých.
“Jak mnoho může říct zapomenutá kaplička o lidech, kteří v této zemi žijí. Když se na zanedbané rozbité památky díváme očima člověka nezasvěceného do nedávné minulosti, zděsíme se, co to asi může být za národ, který se takto vztahuje ke svým posvátným místům. Představuji si, jaké rozhořčení a lítost musí cítit bývalí obyvatelé, když spatří tento u nás tak běžný obrázek. Tak běžný, že jen málokoho napadne, že je něco v nepořádku,” napsala Linda “Letící radost” Zajíčková o kapličce v Adolfovicích. “Stačilo šedesát let a z mapy se vytratila řada obcí - Hraničky, Kamenná, Hřibová, Zastávka. Jako kdyby zmizely z povrchu zemského. Člověku, který přijde do tohoto kraje, okolí nic nepoví, pouze mlčí a žije. Krajina rozbořené stavby obklopuje a zahrnuje do svého rázu. Snažím se orientovat podle starých fotografií. Stojím na místě hospody. Tady ten keř, to byla škola a v tom remízku stála kaplička. Podél potoka se nacházelo 53 domů, tam vprostřed louky byla studna...,” poznamenala si Iva “Zdravínek” Skoumalová. “Pozoruhodný strom nalezne poutník v lesích mezi Lipovou a Adolfovicemi. V mladším smrkovém lese zbyla stará jedle, jistě aspoň jednou přežila vykácení okolního lesa. Zajímavá je nezvykle šikmá a prohnutá spodní část kmene. Strom jakoby uhýbal okolnímu lesu - nebo se klaní přicházejícímu poutníkovi? Příchozí až by chtěl jedli pomoci a podepřít ji. Doufejme, že strom jako přírodní památka tady bude ještě dlouho nerušeně růst...,” přispěl se svou trochou Jindra “Krkavec” Prach. “A teď stojíme uprostřed pastvin poblíž Vilémovic a starousedlík pan Bruno Klamert nám vypráví o tom, jak v Červeném Dole kdysi dávno zasáhl kulový blesk lesního dělníka a usmrtil ho. Na místě této události byl postaven velký kříž. To, co fyzikové plazmatu a chemici považují za pozoruhodnou kuriozitu, fatálním způsobem zasáhlo do života jedné lidské bytosti a obohatilo krajinu o nový prvek. Jen málokdo z místních dnes tuší, jaké je pozadí této sakrální památky, podobně jako málo fyziků dovede objasnit podstatu kulového blesku...,” zamyslel se Adam “Tvrdý oříšek” Fišer. “Jedna taková rodinka z Javorníka mající proutěný košík napěchovaný buřty, leč bez sirek, nás požádala o oheň, aby jejich piknik neskončil nezdarem. Kolem poskakovaly dvě neposedné děti, pochopivší zřejmě naši spásnou úlohu, neboť nás malý kluk hned šibalsky zdravil Ahóóój. Pak, když jsme odcházeli o krabičku sirek lehčí, za námi vesele volal: ‘A zase někdy přijďte!’” popsali setkání při cestě na hrad Rychleby Letící radost a Krkavec. Ostatně, zajímavých postřehů obsahuje zmíněná brožurka víc než dost.
Nestálo to za nic, ale ty zážitky, odpovídá můj kamarád Topí Pigula na dotazy, jak se měl na toulkách po zeměkouli. Nejdůležitější je prý nikoliv cíl, nýbrž cesta. Stačí vzít batoh, otevřít obě oči a vyrazit. Tam v dálce anebo už za nejbližším rohem na nás číhají zážitky.