Uplynulý týden uběhlo 70 let od okamžiku, kdy z vrat muničního skladu v Mikulovicích vyjel první transport s 50 dobytčími vagóny. V každém se mačkalo 20 původních obyvatel Jesenicka majících ve „zkontrolovaných“ zavazadlech jen to nejnutnější. Opustit museli nejen rodnou hroudu, ale i to, co budovaly generace jejich předků. Princip kolektivní viny si nevybíral a posvětily ho nejen Benešovy dekrety, ale i představitelé vítězných velmocí. Odplata za hrůzy, jichž se příslušníci Třetí říše dopustili za šest válečných let, tak tvrdě dopadla na ty, co přežili. Za jejich shromaždiště bylo ne náhodou vybráno místo, kde sami vybudovali tábor pro válečné zajatce. Bylo tam dostatek nízkých baráků i příhodné nádraží. O vysídlení Němců z Československa tehdy pochyboval málokdo a český národ byl v poválečných měsících opit podobnou euforií, jaká na podzim 1938 zavládla i na Jesenicku. Tehdy v září totiž vyvrcholila domnělá náprava křivd odstartovaná Pařížskou mírovou konferencí, jež posvětila začlenění německy hovořících oblastí do nově vzniklého státu.
Dokončení na straně 3
Před 70 lety vyjel první transport
Dokončení z titulní strany
Další české „hříchy“ už se daly skládat jako korálky v náhrdelníku – přezíravý postoj pražské vlády, dopady hospodářské krize nebo střelba do stávkujících. Své si přisadila i propaganda vykreslující sousední Německo v růžových barvách. Němci na Jesenicku uvěřili, že je čeká ráj na Zemi. To dobré, co za dvě desítky let prožili s Čechy, bylo rychle zapomenuto. Následné vyhnání českých „vetřelců“ z Jesenicka spojené se střílením financů přece snadno vyvážily nevinné oběti frývaldovské stávky. Radost „z návratu do říše“ ale netrvala dlouho a pak už se jen sčítali padlí a ranění. S blížící se Rudou armádou kocovina stoupala, stejně jako pocit strachu z trestu, který zákonitě musel přijít. A přišel. Konfiskace majetku, zbavení státního občanství a odsun. Vlaky s vysídlenci mířily do vybombardovaného a zdevastovaného Německa, kde na sudetské Němce pohlíželi jako na ty, kvůli kterým vznikla válka. Nikdo je tam tehdy rozhodně nevítal a v nelehkých podmínkách museli začínat od píky. Řeklo by se, že události spojené s 2. světovou válkou už odvál čas, ale není tomu tak. I pro dnešní generace by měly být mementem, aby nepodlehly líbivé demagogii „Velkého bratra“ páchajícího v jejich zájmu „dobré skutky“. A je úplně jedno, zda jeho slova přicházejí z Bruselu, Washingtonu nebo Moskvy!