Ranní cyklotoulky aneb cesta do práce
Jen, co sleze sníh a oskar začne hřát pořádně, cítím každý rok svrbění ve dlaních a na chodidlech. Konečně! Začínám jezdit do práce na kole. Mám to z domu 21 kilometrů, což není ani málo, ani moc - tak akorát. Cesty do práce si vyloženě vychutnávám. Trošku se šidím a když usedám na své (dvanáct let staré, ale spolehlivé) kolo, tak si představuji, že jedu na výlet... A po cestě se kochám. Jsou body - jakési “stálice”, které kontroluji vždy: za Horními Hošticemi - jestli se táhne opar od polských jezer a jestli se voda leskne jako zrcadlo, jak porostlo obilí na poli, v Bílém Potoce pozdravím známé čekající na autobusové zastávce, nad Javorníkem už bystřím zrak a vyhlížím Praděd, u Sedmilánů se zdravím s řidičem autobusu a před Skorošicemi to rozmakám z kopce a potutelně se usmívám nad svojí rychlostí na radaru. Kromě toho mne ale pokaždé překvapí ještě něco nového - takový bonus. Třeba třepetavý skřivánek nad polem, vůně čerstvě posekané trávy či usušeného sena, hejno racků honících se za traktorem se sekačkou, bzučení včel na rozkvetlých lipách, pestrobarevné kvítí podél asfaltky, rudé moře vlčích máků, ale i malé žabky co skáčou jako kamikadze přes cestu, srnkám čouhají z pole jen hlavy, ale bažant si to suverénně mašíruje podél krajnice, jakoby byla celá jeho. Někdy mě ale trochu bolí nohy, mám těžký batůžek s náhradním oblečením, potím se nebo mě přepadne déšť. Ale to nevadí. Prostě miluji ty rána, kdy se příroda teprve probouzí a já už si to šinu krajinou na svém kole s houkačkou ve tvaru psa (který mi věnovala jedna kamarádka jako plašičku na divočáky), s nálepkou Korsiky (vzpomínka na jednu z úžasných dovolených) a s omšelou cedulkou s číslem “11" (pozůstatek ze sranda-závodu Rychlebské rovinky). A vítr mi cuchá vlasy, čerstvý vánek lechtá na pažích, muchy se mi schválně trefují do očí a já mám na rtech spokojený úsměv, který mi většinou zůstane ještě chvíli i v práci...