Two men whose love´s music sic vyrostli na zábřežské hudební scéně, ale domovinou takřka všech členů kapely je Jeseník. Od doby, kdy duo kluků ze střední skládalo první folkové písničky, urazila kapela řádný kus cesty. Stihla natočit dvě desky, jeden živák, přežít loňský rozpad a po fénixovsku se zase vrátit na koncertní pódia, tentokrát už jako sextet. K předrozpadové sestavě Jirák/Stavianis/Velzl/Hanulík se přidali baskytarista Jiří Grešák a Václav Blechta obsluhující černé a bílé klávesy piana. Kapela si s sebou přivezla vlastní mix a aparáty, o kvalitní zvukové zázemí bylo tedy postaráno. Po pečlivém zvučení už tedy nic nebránilo tomu, aby před devátou večerní Two men spustili. Již od počátku bylo slyšet, že ačkoli vytváří šestičlenná sestava daleko plnější, strukturovanější a méně syrový zvuk, základní spirituální esence zůstala pořád stejná. Organický zvuk akustických nástrojů dával hudbě dojem opravdové přirozenosti, přitom jak staré, tak nové písně nepatří mezi kompozičně jednoduché kousky. To dokazovala naprosto ztřeštěná kabaretní šílenost Marry Go Round, která v novém podání dostává ještě halucinogennější obrátky. Pro Two men whose love’s music je ale spíš typická alternativně - folkrocková poloha, kdy se za tribálních rytmů djembe a baskytary proplétají kytarové akordy s dechberoucími mandolínovými sóly a klavírními figurami. To celé korunuje upřímně vypjatý zpěv frontmana Jiřího Jiráka, který, ač při zpěvu sedí na židli, vyzařuje svým expresivním vokálním projevem spoustu energie a temperamentu. Což ostatně do puntíku platí i o zbývajících pěti mužích, co milují hudbu. Ze širokého pásma hudebních ozvěn, které jsem v jejich projevu slyšel, se skupina nejčastěji blížila Pearl Jam v jejich mírnější a hloubavější poloze, některé melancholické pasáže zase dávaly upomínat na slowcore kapely jako Low či Red House Painters. Záliba kapely v The Frames byla také znát, ale z inspiračních zdrojů vzniká naprosto originální a svébytná muzika, která si na alternativní a klubové scéně může udělat výborné renomé. Divácké reakce byly velmi pozitivní, na poslední dvě skladby si skupina přizvala i jesenického pozounistu Kurta Neubauera a gradující ovace byly posléze odměněny přídavkem . Co se týče mého osobního vnímání, Two men whose love’s music se osvědčili jako prvotřídní předavači energie. Jejich hudba, ač se postupem času zesložiťuje, má pořád jakési vřelé, ale přitom tajemné jádro, které dokáže člověka pocitově oslovit, aniž by se o to vědomě snažil. Něco jako teplo ohně, který nevidíte. Pokud tento oheň časem nevyhasne, bude hudební alchymie Two men whose love’s music bavit diváky z domova i z daleka minimálně stejně dobře, jak v Plíživé Kontře.