Se svým přítelem Vlastíkem jsme se na startu dozvěděli, že na tuto trasu se nás vydalo pouze šest. A to je škoda pro všechny, kdo opovrhli. Už začátek sliboval mnohé. Velmi střídmě, ale dostatečně značená trasa začala prudkým stoupáním do lázeňského kopce. Tep se mi vyšplhal na hodnotu, kdy jsem se obával o životnost hercny. Ale neslezl jsem. Kamarád, o deset let mladší a třicet kg lehčí, také ne. Po odpočinkové trase na Pomezí začalo stoupání k vápencovému lomu. I to jsme zvládli, za stálého povídání. Na odbočce z asfaltu jsme trochu zazmatkovali, ale žlutou trasu jsme našli a v chladivém lese jsme si ji náležitě užívali. A pak to přišlo - prudký sjezd po zelené, který místy totální devastací okořenili dílem lesníci, dílem eroze. Za ten by se nemusela stydět ani Rychlebská třicítka. Už jsme si nepovídali. Všudypřítomné kameny všech velikostí se rozhodly z nás vytřepat vše, co nebylo přišroubované nebo vrozené. Kdyby myšlenky řvaly, lesem by se překřikovaly modlitby i kletby. Jazyky se nám rozvázaly až “na dně”, v Lesní čtvrti na kraji Vápenné. Ne na dlouho. Táhlé stoupání na Žulový vrch bylo sice opět po asfaltce, ale dalo pořádně zabrat. Jedna věta a tolik potu ... !
Po krátkém občerstvení jsme sjeli do půlky Svině (kopec nad Supíkovicemi). Rozhodně to nebyla pohoda, i když to bylo dolů. V padesátikilometrové rychlosti po šotolinové cestě, přerušované odtokovými kanálky, zavánělo vším možným. A ihned následovalo další nepříjemné stoupání. Nahoře jsme snědli skoro všechno, co jsme měli. Dolů do Písečné to bylo jak v bavlnce. Poprvé a naposled. A pak to Chebzí! Něco už bylo v nohách a skoro nic v žaludcích, sluníčko pálilo jak zběsilé. A po cestě tolik útrpných pohledů od místních chalupářů. Co jen ty blázny žene v takovém vedru nahoru. Silou vůle jsme se vydrápali k pramenům Olešnice a po skorovrstevnici na Čertovy kameny. A tady nás čekalo dvojnásob příjemné překvapení. Dohnali jsme děvčata, spoluzávodnice, která hojně využívala kulinářskou nabídku. To druhé byl VYNIKAJÍCÍ kančí gulášek Romana Bašiče zapitý tím správným mokem. I když teď, v hojnosti domova, možná trochu přeháním, protože v takovém stavu bych se stejnou chutí snědl snad i šunkafleky, které normálně vůbec nemusím. Pochutnali jsme si a než jsme stačili zaplatit, holky už mazaly k cíli. Tam už čekala Eva Knoppová coby spolupořadatel. Rozdala diplomy a my ji na oplátku zbytky proviantu, aby nevysílala hladové pohledy na všechny strany. A tak jsme nakonec byli spokojeni úplně všichni, tedy všichni účastníci Jesenické padesátky i pořadatelé. A dokonce jsme viděli i dva živé tvory, kteří absolvovali pěšky těch neuvěřitelných 60 km! Co všechno se nám ten den nesplnilo...
I přes náročnost pěší i cyklistické tratě to stálo za to. Sportovní výkon v krásném prostředí Jesenicka, počasí během závodu na jedničku a strhující závěr. Bomba! Pár námětů na vylepšení by se jistě našlo, ale to si nechám pro jiné uši. Takže kdo nejel a nešel, jednoznačně prohloupil.