Pravda, slýcháme zprávy o závažných událostech: Paroubek a Topolánek do sebe ryjí, nová česká vláda v nedohlednu a na izraelsko - libanonských hranicích situace vůbec nevypadá růžově. Má však cenu o tom psát do Jesenického týdeníku? Politici z Prahy, Tel Avivu a Bejrútu náš list nečtou, a i kdyby, jeho názory by je zajímaly asi jako nosorožce periodická tabulka prvků. Počasí, to je námět! V uplynulém týdnu bychom totiž stěží nalezli frekventovanější téma.
Nebýt počasí, často bychom neměli s mnoha lidmi ze svého okolí o čem mluvit. A tak nadáváme na horko, zimu, sucho, déšť, vítr, mlhy, krátké dny, dlouhé noci a toužíme po tom, co právě není. Zda skutečně, či jen proto, abychom zahnali trapné mlčení při nedostatku jiných témat, nevím. Ještě že to počasí máme.
Je fakt, že ve 29. týdnu tohoto roku se léto předvedlo až příliš. Teplota ve stínu překonávala třicetistupňovou hranici a kdo mohl, vyhledal bazén či příjemnou zahradní restauraci. Na internetu jsem se dozvěděl, že ve čtvrtek padl dosavadní jesenický rekord z roku 1998. Tehdy meteorologové naměřili 31,8 o C, zatímco 20. července 2006 fantastických 32,6 stupňů. Jásají hostinští, zmrzlináři i provozovatelé koupališť. O poznání méně euforie zažívají zdravotníci, hasiči a zaměstnanci v horkých provozech.
Říkám si ale: Co bychom vlastně chtěli? Červenec a srpen pod mrakem? Deště a povodně? Ani léto, ani podzim? Žádná katastrofická sucha letos prozatím nenastala, i když podle zemědělců bude úroda asi o 10 - 20 procent nižší než vloni. Klesnou jim výnosy, hlady však neumřeme.
Už slyším pamětníky: Jó, to KDYSI bývávala léta (zimy, jara, podzimy). Panovala taková vedra, že v rybnících bublala voda, sněhu napadlo až po střechy atd. Osobně nic takového nepamatuji - zimy v mém dětství, pokud se sněhu týče, nestály až na nějaké výjimky za moc a léta jak kdy. První pořádnou několikaměsíční zimu jsem zažil až letos a pravděpodobně nejsem sám. Teď si užíváme horké léto. Buďme rádi za ty dary, neboť optimisté říkají, že může být mnohem hůř.
Osobně však už vyhlížím podzim a připomínám si modlitbu indiána Quonaba z knihy Rolf zálesák: Bože mých otců, dopřej mi, abych ve věčných lovištích našel měsíc padajícího listí (říjen), protože je nejkrásnější ze všech. Quonab z kmene myanoských Sinawů měl pravdu, a to nezažil jesenické podzimy. Když se v tomto kraji povede říjen, vytvoří obrazy až kýčovité. V posledních říjnových dnech mi pak v uších zní Píseň, co mě učil listopad od Wabiho Daňka. Jako jinoch jsem měl dojem, že nikdo nedokáže přesněji vystihnout můj pocit: ...listopadový písně od léta už slýchám, vítr ledový, přinesl je k nám... Stejně jako na “listopadový písně” se těším na listopadové mlhy a hořkou vůni listopadových lesů. Na podzim zkrátka začínám žít, na rozdíl od února a března, které bych nejradši prospal jako brtník.
Závěrečnou část tohoto sloupku věnuji světovým stranám. Když jsme v 70. a 80. letech v našem tábornickém oddíle zapalovali slavnostní oheň, přistupovali postupně k hranici čtyři hoši. V rukou drželi fakule a jeden po druhém říkali: “Přicházím ze severu a přináším sílu. Přicházím z jihu a přináším teplo. Přicházím z východu a přináším moudrost. Přicházím ze západu a přináším víru.” Zatímco první tři projevy jsem chápal, čtvrtý pro mě zůstal rébusem, ale zeptat jsem se neodvážil. Měl jsem za to, že starší kluci do oné formule zašifrovali svou víru, že až ze západu přijdou kamarádi z USA, pošlou komunisty ke všem čertům. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že uvedené souvětí s politikou nesouvisí. Zkuste si po divokém dni sednout při západu slunce na nějaké příjemné místo s výhledem do kraje. Cítíte, že vedro už ztratilo razanci, slyšíte cvrčky, na horizontu vidíte tmavé obrysy lesů, věží a domů. Do vaší duše se pozvolna vkrádají klid a víra, že zítřek bude lepší. Právě teď máte k takové soukromé inventuře nejlepší povětrnostní podmínky.