Máma měla naštěstí víc pochopení, a tak se u nás vystřídala morčata Béďa a Pepa, andulky Azi, Robin a Bertík a bezejmenné zebřičky (těžko se rozeznávají, vypadají všechny stejně). Domů jsem často přinášel poraněné vrabčáky, kosy, dokonce jsem vypiplal rorýse, jenž vypadl z hnízda, a toulavé kočky. Když kluci z okolí upalovali zapalovačem myši chycené na poli, do krve jsem se s nimi porval a nechal si nadávat do srabů. Zvířata mi byla milejší než někteří lidé, s nimiž jsem se musel stýkat. Nakonec rodiče kapitulovali a povolili mi psa. A tak přišel nezapomenutelný hladkosrstý jezevčík Bim, jenž s námi po svých absolvoval horský pochod Frýdlantská padesátka. Jistě uznáte, že na jezevčíka předvedl úctyhodný výkon. Měl vlastní startovací lístek (stál pět korun), přesto jsme se v cíli dohadovali s paní vydávající párek, chleba a pivo. “To bych ráda viděla,” pronesla uštěpačně žena v bílém, “jak ten čokl bude pít pivo.” “Jsme domluveni,” odvětil ve stejném tónu můj kamarád Topí, “vyměníme s ním párek za pivo. To by se dalo uznat, co říkáte?”
Bima, jenž s námi prošel půlkou Československa, pochopitelně už hezkých pár let hlava nebolí. Doufám, že se dostal do psího nebe, kde se bezprizorně potuluje spousta slepic a ke všemu svolných voňavých fenek a že tam samozřejmě nejsou žádní lidé, kteří by mu v radostech věčného života bránili.
Ohlédnutí do minulosti jsem si dovolil jen proto, abych dokázal, že něco vím o tom, jaké radosti může přinést zvíře rodině, ve které žije. Tyto milé prožitky by ovšem neměly přinášet nepříjemné chvilky jiným. A to se děje často. V našem domě žije čtyřnohých občanů víc než požehnaně, ale až v poslední době se začaly objevovat psí exkrementy pod schody ve sklepě, před výtahem a před hlavním vchodem. Na nějakého pejska to tam zkrátka přišlo, a proto celý problém vyřešil na místě. A osoba dozírající nad vyvenčením? Jednoduše tu hmotu jen tak odkopla pod schody, se zbytkem nechť si poradí příroda či někdo jiný. U mě v obýváku to neleží, tak buďme v klidu. Až to nevydržela moje manželka, navlékla si gumové rukavice, vzala kyblík s vodou a silným dezinfekčním prostředkem a s výrazy, nad jejichž dokonalostí by zbledl závistí i ošlehaný mořský vlk z Houpavé fazole, uvedla prostor do původního stavu. Její obětavost však byla celkem k ničemu, za několik dní se situace zopakovala.
Nebudu nijak originální, napíšu-li, že svoboda jednoho končí tam, kde začínají práva druhého. A psí exkrementy přímo před vchodem a pod schody obtěžují, o zdravotních rizicích radši nemluvě. Nevím, zda je uvedený problém tak obtížně pochopitelný. Tohle umí opravdu jen člověk, zvíře si vlastní hnízdo neznečistí. I mláďata mají jaksi zakódováno, že do pelechu zkrátka ne. Jen některým příslušníkům rodu Homo sapiens sapiens, oděným ve značkovém oblečení a telefonujícím ze skvěle blikajících mobilů, to nikdo nevysvětlil. Na Ostravsku se podobná situace řešívala celkem jednoduše. Nechtěl-li domluvy majitel pejska vnímat, dostal po hubě. Takové řeči nepovedený milovník psů zpravidla porozuměl. Co však dělat v éře demokracie, není mi zcela jasné. Ke každému baráku policajta postavit nelze, a pokud městský úřad konečně nechá rozmístit po ulicích odpadkové koše, aby svědomitý pejskař nemusel nedůstojně putovat celé kilometry se sáčkem v ruce, ani to nemusí znamenat úspěch. S popsanými jevy totiž mohou úspěšně bojovat jen občané, přičemž lhostejnost nebude nejlepší zbraní. A proč si vyrábět další potíže, když i tak řešíme dost vlastních problémů? Jednoduše proto, že by nám měl vadit život v psích výměšcích.