Nejspíš toho muže, který tam seděl na lavičce a provinil se jen tím, že se podíval, zda nejde kamarád, nezmlátil dost, aby vyfasoval tvrdší trest. Verdikt o podmínce si překládám tak, že až zkope někoho dalšího, půjde za mříže. Trnu, aby to nebyl můj syn, přítel, otec…. Já. Aby pak na odpovídající trest už nebylo pozdě.
Práce soudců je bezpochyby těžká. S maximální zodpovědností musí posoudit důkazy a rozhodnout o trestu, či propuštění. Na jedné straně nad nimi visí strašák justičního omylu - zbavit svobody nevinného člověka by byl bez debaty jejich největší hřích, vezmeme-li v úvahu jejich povinnou morální bezúhonnost. Zodpovědní ale musejí být soudci i ke zbytku společnosti a chránit ji právě před těmi, kteří mají žebříček hodnot nějak divně poskládaný.
Když jsem viděla záznam brutálního útoku, který zachytily bezpečnostní kamery, byla jsem v šoku. Nechápala jsem, jak se to může stát. Můj mozek nechtěl uvěřit, že ta scéna nebyla z nějakého akčního filmu, ale ze života. Něco je špatně. A rozsudek o trestu to moc nevylepšil. Zlatý král Chammurapi, který ve starověku prosadil zákony podle hesla oko za oko, zub za zub. Možná by bylo z výchovného hlediska lepší naordinovat útočníkovi stejně tvrdou nakládačku, jakou sám rozdává, než mu napsat černý puntík do rejstříku a zaplatit mu teplou postel v léčebně. Nebude-li se sám chtít zbavit závislosti na alkoholu, stejně bude pít dál. A pak zas třeba někoho zmlátí, jen tak, že se na něj podíval.
Tuším, že tohle mé přání je v dobách humanismu nejspíš utopie, ale stejně budu pro zachování svého duševního zdraví doufat, že jednou budou moci soudci rozdávat tresty stejné jako činy pachatelů. A do té doby si pořídím tmavé brýle a budu chodit se sklopenou hlavou, aby ani jeden můj pohled nezavdal někomu příčinu, že by měl potřebu dát mi jen tak přes držku.