Filharmonici zahájili koncert českou hymnou. To víte, bylo to jen pár dní před státním svátkem. Velebné tóny se nesly sálem a obecenstvo jen tiše naslouchalo. Pak se ovšem vzpamatoval jesenický starosta a postavil se. Lidé se na něj udiveně podívali a potom jim to došlo také. Saprlote! Vždyť to je státní hymna!
„Už dlouho jsme hymnu nikde neslyšeli, tak se nediv, že ji lidi hned nepoznali,“ mudroval jeden můj známý. Připomnělo mi to slavnou scénku ze Samotářů. Feťák Jakub si přišel ke svému dealerovi pro další přísun trávy. Zastihl jej u televize, že které zní státní hymna. Dealer chce televizi vypnout, ale Jakub jej zarazí: „Počkej, počkej, nech to. To je skvělá muzika. Ty jo, co to je za muziku?“ Dealer chvíli na Jakuba zírá a pak říká: „To je státní hymna, ty vole.“ Jakub vykulí oči a rozpačitě koktá: „Jo, jasně, státní hymna... dyť já jenom, že jí nehráli takhle dlouho instrumentálně, tak sem na ní zapomněl.“ ( http://filmovezvuky.fdb.cz/samotari/ )
Někde jsem četl, že ve srovnání s Němci či Poláky jsme coby vlastenci velmi vlažní. Symboly naší státnosti v nás vyvolávají jen pramálo nadšení. To nás prý více potěší kastrol s dobrým žrádlem a orosený půllitr piva. A cigárko po obědě. Jsme sice hrdí na svou minulost, ale jen tu pradávnou. Karel IV., Jan Žižka, Jan Hus, Jan Amos Komenský, František Palacký a Karel Havlíček Borovský. „Na co jako máme být pyšní? Na Gottwalda? Zápotockého? Husáka? Havla? Klause? Nebo dokonce na Paroubka? Od konce druhý světový války jsme jako národ stáli za kulový. Jen jsme furt někomu lezli do zadku,“ řekl mi s vážnou tváří nejmenovaný student gymnázia. „Nejsem hrdý na to, že jsem Čech. Podívej se kolem sebe. Zaprdění Češi. Zlodějíčci a závistiví vychcánci. Pryč vodsaď, jen si tady žijte s Paroubkem pablbkem, nic jinýho si nezasloužíte,“ prohlásil pohrdavě. Nehádal jsem se, jen mi běhal mráz po zádech. Kde je k sakru chyba?
Oslovil mě rozhořčený majitel krátkosrstého jezevčíka a striktně požadoval, abych opravil své tvrzení, že psi nemluví. „Můj Andy mluví a divil byste se, jak je ukecanej,“ pravil a ještě mi doporučil, abych si vzpomněl na seriál Arabela. „Měli tam jezevčíka, který mluvil jako Marcus Tullius Cicero!“ To je sice pravda, ale jak známo, nebyl to jen tak ledasjaký jezevčík. Byl to začarovaný Menšík. Pokud mě tedy paměť neklame. A že pejsek velmi přesvědčivě mlel pantem? Inu, to bylo tím, že mu do tlamy strčili žvýkačku. Nevěřte filmovým trikům, je to jen faleš a klam. Něco jako Paroubkovo silácké řečnění. On si na hřmotného a sebejistého vůdce pouze hraje. Ve skutečnosti je totiž plachý jako obrýlený studentík, jenž nejraději sedí někde v koutu a píše si básničky do notýsku. Až někde zase uslyšíte Paroubka hromovat, tak to berte s rezervou...
(tk)