A jak je to u nás? Komunismus a jeho oběti jsou stále víceméně tabu, o kterém se může hovořit jenom ve vědeckých kruzích. Vždyť nezřídka naši rodiče byli členové KSČ. Přece to nebyli žádní zločinci, jak se nám snaží tvrdit po roce 1989, že ano! Co na tom, že sloužili režimu, který má na svědomí stovky životů, tisíce vězněných a statisíce ponižovaných jenom u nás. Podotýkám, že v hlubokém míru a oběťmi nebyli cizí, ale vlastní občané. V bývalém sovětském bloku to platilo obecně, ale vše je třeba násobit miliony a desítkami milionů. Nepřítelem komunistů byli vlastní spoluobčané. Kdo na to má žaludek, může si jednou ročně poslechnout, jak “nevýznamní” komunisté hodnotí dějiny. Stačí si zajít na kladení věnců u pomníku padlých sovětských vojáků, kteří “osvobozovali” německé Jesenicko od Němců. Slovníkem se tak rázem ocitnou o cca 20-60 let zpátky.
“Pomník Obětem komunismu v Jeseníku je o ničem,” zaslechl jsem včera. “V oblasti, která je prolezlá komunisty, to nemá smysl. Ani naše komise s ním nesouhlasila,” pokračoval v prezentaci svých názorů jinak rozumně uvažující mladý člověk. Nezažil na své kůži ani budování reálného socialismu, ani stalinistické čistky a vraždy. Propaganda minulého režimu se podepsala i na něm...
Já bych řekl, že právě u nás má pomník svůj velký význam. Přestože byla celá oblast dosídlovaná po válce, i tady byla spousta perzekuovaných a ničených. V Bílé Vodě vzniklo gheto pro aktivně věřící, byli likvidováni všichni, kdo šli vlastní cestou bez všudypřítomného dohledu KSČ a její Státní tajné bezpečnosti (viz. osud jedné z obětí v tomto vydání). Nejsou všichni bezejmenní a řada z nich ještě žije.
Vyrovnání se s vlastní minulostí je základ směřování vpřed. Památník Obětem komunismu je jen malinkým pokáním za to, že to, co se tu dělo, nebylo vůbec normální a hodné člověka. Bylo to špatné a nelidské, i když drtivá většina strůjců režimu nebyla a nikdy nebude potrestána. Doufejme, že už přišla doba si to uvědomit. Abychom si to nemuseli prožít znova. A naše děti rovněž.