Možná jste ji minulý týden zaregistrovali v televizi, novinách nebo na internetu. Německý svaz vyhnanců (BdV) ve spolupráci s Centrem proti vyhánění uspořádal v Berlíně výstavu o dějinách vyhnání v průběhu 20. století. Je samozřejmé, že se výstava zaměřuje hlavně na utrpení Němců vyhnaných v letech 1944 - 1945 z východní a střední Evropy.
Tiskový mluvčí organizátorů na dotaz reportéra ČT odpověděl, že daný problém s českými kolegy nekonzultovali, neboť spolupracovali s polskými historiky. Jak disputace vypadaly, se televizní divák dovtípil za několik vteřin z reakce polského prezidenta, jenž vyjádřil znepokojení nad snahou falšovat dějiny. Část expozice zabývající se odsunem Němců z Československa v letech 1945 - 1948 poukázala na necitlivou politiku československé vlády vůči občanům německé národnosti v meziválečném období, poté krátce připomenula zločiny nacistů na našem území a pak již následovalo utrpení sudetských Němců po ukončení války a během odsunu. Kontroverzní výstava přilákala zájem médií, spolkové úřady proti ní neměly žádné výhrady, organizátoři tedy mohou být spokojeni.
Psi štěkají a karavana jede dál, chce se říct. Tak jednoduchý celý problém ovšem není, neboť se začíná objevovat nebezpečný fenomén - zpochybňování výsledků 2. světové války. Stále totiž roste počet mladých vzdělaných lidí, kteří nacistická zvěrstva považují za pohádky, případně za lživou propagandu. Snaží se argumentovat logicky. Není přece technicky možné, aby v plynu zahynuly milióny lidí atd. S odstupem více než 60 let jim jen obtížně vysvětlíte, že nacistické učení a jeho uvedení v praxi má s rozumem pramálo společného.
Paradoxní situace nastává i v jiném ohledu; na hlavu je postaven antický poznatek, že dějiny píší vítězové. Jak se zdá, poražení nacisté a jejich pokračovatelé z BdV (dle časopisu Der Spiegel seděla až do roku 1982 ve vedení BdV více než jedna třetina bývalých aktivních členů NSDAP a esesáků) se až tak dalece poraženi necítí. Spolkovou vládu, zdá se, to nijak nevzrušuje. Kancléřka a ministři asi mají jiné starosti nebo dovolenou.
I když je jasné, že většinu obyvatel Spolkové republiky tzv. sudetoněmecký problém naprosto nezajímá, přinejmenším zaráží, jaká výstava se může v demokratickém Německu uskutečnit. Moc by mě zajímalo, co takové akci říkají renomovaní němečtí historici, např. Quido Knopp nebo Volker Zimmermann, kteří ve sdělovacích prostředcích i ve svých odborných pracích označují nacistickou minulost své vlasti pravými názvy.
Všichni si dokážeme představit pocity lidí, kteří museli opustit své domovy jen s kufříkem v ruce. Byli nacpáni do dobytčáků a trvalo několik dní, než docestovali do nějakého lágru v Německu. Nikdo je nevítal, všem byli na obtíž, což jim místní mnohokrát dali zřetelně najevo. Začínali od nuly v cizím prostředí. Taky bychom tu “bandu z východu” určitě neměli rádi.
Základní problém mnoha odsunutých Němců spočívá v neochvějném názoru, že válka začala 8. května 1945. Za hrůzy, které vědomě páchaly milióny jejich krajanů, nikdo nezodpovídá. To přece byla politika, plnili jen rozkaz. Naši prarodiče a rodiče Hitlera a Henleina nikdy nepodporovali. Tento postoj četní němečtí pamětníci už nikdy nezmění. Možná se jedná o podvědomou obranu vlastní rodiny. Každý člověk by odmítal poznání, že jeho blízcí se chovali jako dobytek (kravičky, prasátka, ovečky a jiná žouželi, odpusťte) anebo že nacisty mlčky podporovali.
Aktivní účastníci událostí starých přes šedesát let už odešli, či pomalu odcházejí. Takový je zákon života. Považuji za smutné, že ani jejich potomci nepochopili, v čem předkové učinili tragickou chybu, za kterou zaplatili ztrátou majetků, děsivými zážitky a doživotním pocitem vykořenění. Jenže národ, jehož příslušníci zničili bilionové hodnoty, bezdůvodně usmrtili desítky miliónů lidí a stovkám miliónů zcela rozvrátili život, opravdu nemůže čekat, že se mu následky prohrané zločinné války velkým obloukem vyhnou.