RD Jeseník. Asi všichni, kromě té nejmladší generace, máme v paměti, o jaký podnik ještě nedávno šlo. V době své největší slávy zaměstnával tisíce lidí nejen na Jesenicku. V padesátých a šedesátých letech náboráři lovili na školách adepty hornického povolání pro nové doly ve Zlatých Horách, Horním Benešově a Starém Městě, které patřily pod RD Jeseník. Jediné učiliště pro rudné hornictví v tehdejším Československu bylo ve Vysoké Peci u Příbrami. Z Jesenicka a Bruntálska nás tenkrát odejelo asi dvacet adeptů. Uvítaly nás nově postavené budovy, přísný pan ředitel a usměvavý vychovatel Josef Vitásek.
Abych popsal, co se tam všechno událo, bylo by na celou knihu. Dva roky utekly jako voda a nás čekala poslední roční praxe na dole v Horním Benešově. Když jsme se tenkrát s vychovatelem loučili, nikoho nenapadlo, že se opět uvidíme až po 52. Letech. Vše začalo, když ke mně na návštěvu přijel spolužák Zdenek Januška, rodák z Rožmitálu u Zlatých Hor, dnes žijící v Žirovnici. Zrovna jsem vydal svou novou knížku: „Zlatokop ze Zlatých Hor HENRY“. Vzpomínali jsme na internát v Příbrami, spolužáky z učiliště, Henryho, který se tam s námi také učil a byl našim mazákem. Řeč padla i na vychovatele Vitáska. Zdenek už tenkrát fotil a tak kolovalo pár jeho fotografií, na kterých jsme my učni zvěčněni. Vznikla myšlenka se opět se všemi setkat. Rok a půl trvalo Zdenkovi Januškovi, než vypátral adresy a oslovil pozdější účastníky setkání. Největším překvapením pro mne bylo sdělení, že přiveze i pana vychovatele Vitáska. Podařilo se mu ho a jeho paní v Příbrami po velkých peripetiích vypátrat a přemluvit, aby ve svých 80 letech absolvoval cestu do Jeseníků.
Sobotní ráno 13. srpna 2016 na Rejvízu, v penzionu stejného jména ve vinárničce, kde jsou staré vyřezávané židle štamgastů, se všichni účastníci srazu setkávají. Padesát dva let je dlouhá doba a tak se nelze divit, že se někteří mají problém poznat. Po přivítání nás místní patriot Sotiris Joanidis seznámil s  historií obce, penzionu a Mechového jezírka. Vše probíhá ve velmi přátelské atmosféře. Dovídáme se o sobě mnoho zajímavých věcí. Pan Vitásek nás překvapil na svůj věk velmi dobrou kondicí. Po posezení na Rejvízu se přesouváme na místo, kde ještě před pěti lety stála těžní věž, administrativní budovy a celé zázemí zlatohorského dolu, včetně úpravny rud. Trochu nostalgického vzpomínání na místě, které mnozí znali z dob, kdy zde fárali. Nezbytné foto na památku a přesun do skanzenu zlatorudných mlýnů. Po prohlídce následuje oběd v Modrém zvonku na náměstí. Je pozdě odpoledne. S Josefem Vitáskem a jeho paní se loučí jeho bývalí svěřenci. Jan Drochýtek a Jan Zachara z Jeseníku, Karel Bartoň z Bruntálu, Zdenek Hampl ze Skorošic, Vladimír Galgánek z Krnova (dnes bydlí na Slovensku), Josef Šmoldas ze Zlatých Hor a Zdenek Januška z Žirovnice. Patří mu opravdu mimořádné poděkování. Čeká ho ještě dlouhá cesta do Příbrami, na kterou my, účastníci dnešního setkání, máme tak pěkné vzpomínky.S hornickým pozdravem „Zdař Bůh“