Jestli jste viděli filmy o boxerovi Rocky Blábolovi (nebo jak se jmenoval), tak si možná vzpomenete na jeho zmasakrovanou tvář po utkání s ruskou mlátičkou. Tatarský biftek. S podobnou image se teď chlubí výše zmíněný známý. Opuchlá tvář, stehy a obrovský monokl. Jak k němu přišel, to prý neví. Patrně se jedná o památku na nepříliš vydařenou lokální anestesii. To víte, peněz ve zdravotnictví je málo, a tak se šetří, jak se dá. Rána pěstí přijde mnohem levněji než nějaké rajské plyny, či co to dnes lékaři používají. Osobně se ale domnívám, že účinnější je rána do spánku. To věděl už slavný Olda Šetrný, jehož kamenná pěst klátila zloduchy jako na běžícím páse. Bezpečně vás také skolí šlupka do brady. Alespoň jsem se to dočetl ve známém románu ´Tím hůř, když padnou..´. Já tedy nechci doktorům radit, to bych si v životě nedovolil. Vyznají se totiž perfektně v anatomii a vědí, co mají zmáčknout, aby to pekelně bolelo. Nehodlám nic riskovat. Nicméně, mlátit pacienty až do bezvědomí, to mi skutečně nepřipadá jako nejvhodnější úsporná metoda. Co třeba lapiduchovy fusekle nebo česnekový dech? Případně předčítání bulletinu evropské komise o enviromentálních aspektech podnikání? Je také možné pozvat zastupitele Václava Závěšického, jehož diskusní příspěvky na jednání zastupitelstva vedou k naprosto dokonalému otupění všech smyslů, což je při operacích žádoucí efekt, že. Jen to prosím nezkoušejte na starostu Jiřího Krátkého. Toho naopak prohlášení Václava Závěšického přivádějí k záchvatům zuřivosti a mohl by pak chirurgický tým třeba i pokousat...
Seděl jsem onehdá na záchodě a osvěžoval ducha čtením knihy ´Celý tvůj´. Je to takový pokus o přiblížení osobnosti Karla Wojtyly, alias papeže Jana Pavla II. Zaujala mě historka z papežova mládí. Bylo mu tehdy patnáct let a byl na návštěvě u svého mladšího kamaráda, syna místního hostinského. Autor knihy vypráví, že pan hostinský čas od času schovával do pokladny služební revolver policisty, který si v jeho hospůdce rád přihnul a nechtěl riskovat, že by ve stavu opilosti pistoli ztratil. Synek pokladnu otevřel, uviděl pistoli, popadl ji, namířil na budoucího papeže a vykřikl: „Ruce vzhůru, nebo střelím!“ Nechtíc však přitom stiskl spoušť a padl výstřel. Zbraň totiž nebyla zajištěna. Kulka minula mladého Karla Wojtylu jen o vlásek. Stačilo docela málo a historie lidstva by byla o něco chudší. Říkám si, kolikrát už osud takto zasáhl. Věřící by zajisté řekli, že nikoliv osud, ale sám nejvyšší. Jsem ovšem nevěřící pes, proto raději hovořím o osudu. Jak by řekl Jára Cimrman, jsem bezvýhradný ateista; až se bojím, že mě pánbůh potrestá. Ale to jsem odbočil. Chci jen říct, že každý den se může odehrát něco, co zásadně ovlivní chod dějin. Nemusí to být nic velkého, třeba jen maličkost, alespoň zdánlivě. Její význam oceníme později, pokud si jí vůbec povšimneme, pokud bude nějak zaznamenána. Proto choďte s očima otevřenýma, třeba budete u toho a podáte pak svědectví...