Už jako dítě předškolního věku jsem měl k houbám kladný vztah, neboť v pohádkových knížkách vypadaly velmi hezky. Praktické poznatky mi však dlouho scházely. Táta si jako městský kluk pletl žampion s kravincem a máma i přes svůj sokolí zrak houbu nikdy neviděla, přestože se na ni dívala. Snad tisíckrát dávala k lepšímu historku z dětství, kdy chodívala do lesa se svým dědou Cyrilem. Ten jí hříbky ukazoval holí, ona je sbírala. Někdy ji prý musel prarodič navigovat hodně dlouho, než si hledané lesní plodiny vůbec všimla.
Znechucený Cyril milované vnučce posléze sdělil, že se svým talentem by v ruském zajetí na Sibiři pošla jako prašivý pes. Asi věděl, co říká, neboť tam za 1. světové války strávil dva roky a domů se vrátil s omrzlýma nohama.
Mykologické nadání jsem po mámě zdědil. Po složení tábornické zkoušky Mladý botanik mi však došlo, že některé houby se dají jíst, jiné nikoliv. Na základě vlastních zkušeností jsem dovodil, že konzumovat lze ty houby, které mají hnědý klobouk a žlutý spodek. Proto jsem sbíral pouze hřiby žlutomasé - babky, nic jiného v lesích na Opavsku snad ani nerostlo. Donesl-li jsem domů několik babek, cítil jsem se jako borec. To se ovšem nestávalo přehnaně často, Vánoce přicházely častěji.
Na prahu dospělosti mi houby připravily dramatickou zkušenost. Bylo nádherné září roku 1984, vyrazil jsem s kamarády na vandr. V lesích lákaly tisíce václavek, nasbírali jsme jich plný kotel. Blížilo se poledne, měli jsme hlad. Václavky jsme hodili na rozpálený tuk, osmažili je a přidali jsme vajíčka. Hoj, jak nám ta míchanice chutnala. Za několik hodin jsme všichni cítili, že ty václavky byly nějaké divné, ale nikdo nic neřekl. Každý se bál vypadat jako změkčilé béčko. Večer jsme se vraceli domů a já povídám: “To bylo dneska fajn, co?” “Jo,” odvětil kamarád Tatík, “jdu zvracet.” Za chvíli jsme vedle sebe klečeli všichni a můj jezevčík Bim, jenž václavky nežral, nás znechuceně pozoroval. Tehdy jsem si položil otázku, za co se nám patron české země tak krutě mstí. Noc byla strašná. Ustlal jsem si hned vedle nejmenší místnosti v bytě, neboť jsem se důvodně obával, že nebudu dost rychlý. Druhý den jsme se s kluky sešli v tanečních. Každému scházely zhruba dva kilogramy živé váhy a v sakách jsme ukrývali po jednom igelitovém pytlíku. Pro jistotu.
Pak jsem si celé roky hříbků nevšímal, což doma nikomu nevadilo, neboť i moje žena k nim má velmi nedůvěřivý vztah. Až letos. Všude totiž roste tolik hub, že si jich nelze nevšimnout. Při vycházkách do lesa o ně zakopávám i já, a to už je co říct. Kromě babek již poznám kozáky, křemenáče, hřiby hnědé i jedlé, ba i klouzky. Ty ale nesbírám, neboť jejich slizká pokožka na mne působí nesympaticky. Nakrájené plodnice suším všude a moje žena nadává, že dělám nepořádek. Mlčím, neboť uznávám, že láska k houbové polévce a omáčkám vyžaduje odříkání.
Popisované utrpení ještě zvýšil můj kolega a kamarád Václav S. prostřední z Bukovic, jinak expert na počítače a vynikající houbař. Z jeho povídání jsem získal dojem, že Václav hříbky nehledá, nýbrž sbírá. Jeho řeči jsem pochopitelně hodnotil jako projev houbařské latiny a Václav se mi, vlastně už podruhé, pomstil. Vyčíhl si okamžik, kdy jsem nebyl doma, zazvonil u dveří a vrazil do rukou mé nic netušící ženy pořádnou mísu hub. Prý mi budou šmakovat. Celý večer jsem pak hříbky čistil, krájel, pokládal je na savý papír a poslouchal řeči o nutnosti čistoty a pořádku. Václavu S. prostřednímu z Bukovic za jeho milý dárek děkuji, manželčina víkendová houbovka byla skvělá, opravdu jsem si pochutnal. Současně se nezištnému dárci tímto úvodníkem nepatrně mstím, neboť po jeho přečtení si budou všichni zasvěcení z Václava několik dní utahovat. A jelikož se považuji za pravověrného Čecha, nic mne nepotěší tak jako neškodné potíže druhého. A abych nezapomněl: Spoluobčané, kteří máte rádi hříbky, ale neumíte je sbírat, vyjděte směle do lesů! Nacházím-li houby bez jakýchkoliv problémů já, vy je budete domů nosit v prádlovém koši.