Velká voda
Málokdo ví, že šéfredaktor Jesenického týdeníku vystudoval obor Vodní stavby a vodní hospodářství. Tedy obor, který se, alespoň v dobách mého studia, zabýval vším, co mělo společného s vodou a technikou. Počínaje vodovodními řády až po plavební komory, závlahy, meliorace či přehrady. Povodně ve vztahu k člověku a k jeho snaženíjsou bezpochyby součástí tohoto oboru a učili jsme se o nich pouze teoreticky. Tenkrát jednoduše nebyly, a kdyby bylo vše na naší nejpomazanější hlavě, prezidentovi, asi by ani být neměly. Ale větru dešti neporučí ani on, tedy ještě ne...
Všechny povodně od památného roku 1997 jsme v redakci našeho listu dílem zažili, dílem zprostředkovaně detailně popsali - od účinků až po činnost krizových štábů. Takže nakonec k mým vyprchávajícím teoretickým znalostem přistoupila i nechtěná praxe.
Takto “vybaven” jsem v sobotu 26.června 2009 nasedl do redakčního vozu a rozjel jsem se zjistit, co divoká noční vodní smršť vlastně způsobila. Na ulici za Pilou a Slunné v Jeseníku nebylo co. Technické služby Jeseník stihly uklidit vše už dopoledne. Klobouk dolů. Navštívil jsem proto krizový štáb u jesenických hasičů. Získal jsme základní informace o průjezdnosti silnic i stavu v jednotlivých obcích a odcházel jsem s dobrým pocitem, že za těch 12 let se už všechny složky záchranného systému naučily, co a jak mají dělat.
Má cesta začala v Žulové, přes Skorošice, Tomíkovice, Kobylou, Velkou Kraš, Bernartice, Bukovou po přeříznutou silnici, Javorník, Uhelnou, Vlčice, Žulovou, Černou Vodu, Novou i Starou Červenou vodu, Velké Kunětice, Supíkovice, Písečnou a Českou Ves zpět. Ten téměř nudný výčet uvádím záměrně. Byl jsem téměř všude. X krát jsem zastavil, vystoupil, mačkal spoušť fotoaparátu, nasedl. Občas jsem promluvil s místními občany pracujícími na odklízení trosek, hasiči, roláky. A byl jsem unavený a současně v šoku.
Připadal jsem si jak v hororu. Nepřetržitý hukot proudící vody, která však už ztratila dvě třetiny své síly, způsoboval, že všichni mluvili jakoby šeptem. Skupina na smrt unavených dobrovolných hasičů v Žulové na začátku cesty dávala tušit, že v noci tu byla divočina...
Od křižovatky ve Skorošicích směrem na Tomíkovice to potom začalo s plnou silou. Dílo zkázy, zničené koryto či spíš korýtko, komunikace, domy a zahrady. Lidé pracující jako stroje, nikomu nebylo do řeči, mechanicky zachraňovali to, co se zachránit dalo. Divoká síla potůčku, který všichni důvěrně známe, byla neskutečná. Voda nedělá chyby. Ani velká voda nedělá chyby. Najde si cestu nejmenšího odporu a tam udeří silou, které nic neodolá - zprohýbané ocelové nosníky, vyrvané kusy asfaltu, podemleté břehy, přerušené cesty, náplavy kamení, dřeva a všeho, na co si vzpomenete. To vše probíhalo za trvalého hukotu a většinou i v prudkých poryvech deště. Kam se poděla hladká asfaltová silnice, nedávno opravená? Jakoby zázrakem zůstaly zachovány mosty, jejichž oprava byla teprve nedávno dokončena. Obrázek po celé cestě byl stále stejný. Zmar a udivující síla vody.
S vědomím, že rozhodující velká voda udeřila po tmě, na často již unavené občany a dobrovolné hasiče, musím smeknout právě před dobrovolnými hasiči. Vysmívaní strejci a výrostci, kteří si jednou ročně s vypětím všech svých finančních sil uspořádají hasičské cvičení pod modrou oblohou, najednou začnou v podmínkách, které známe většinou z akčních filmů, zachraňovat majetek i lidské životy. Zadarmo, obětavě a s nasazením vlastních životů...
Velké vodě se dnes už daří vzdorovat na centrální úrovni - informační kanály i zkušenosti s logistikou jsou k nezaplacení. Ale v nejdůležitějším prvním sledu jsou stále pouze dobrovolní hasiči a placení šéfové samosprávy. Stačí to? Dnes už asi ne. Když se i tady podaří zařídit materiální zázemí, komunikační zdroje, připravenost a erudici, může být velká voda ve velké nevýhodě. Ale to je asi o něčem jiném než o pseudodůležitých šarvátkách pseudodůležitých politických bossů. To už je však zase ta stará písnička...