Byl to tehdy hukot, jak by řekli dnešní teenageři. Jenže, bylo třeba chránit tydlencty socialistické výdobytky, že. Zrovna nedávno jsme s kamarády na socialistické výdobytky vzpomínali. Pravda, vzhledem k našemu věku to byly spíše výdobytky vydobyté až po dobytí ČSSR, tedy vlastně výdobytky takzvaného husákovského reálného socialismu. Tyto výdobytky by však nebylo bývalo možné vydobýti, kdyby se za předešlé výdobytky nebily výše zmíněné spřátelené armády... hrome, nějak jsem se v těch (vý)dobytcích zamotal. Nicméně, kanuly nám slané slzy do hořkého piva, když jsme vzpomínali na kubánské pomeranče, skládaný a po čertech hladký (nekrepovaný) toaletní papír, zelené a hnědé lahváče, mlíko v pytlíku (půlka v nákupní tašce, půlka v sáčku), magnetofonové kazety Emgeton (páskem jste si mohli pilovat nehty na nohách), žluté limonády (dokázaly rozpustit i žulovou kostku), šumáky, kazeťák Safír, žvýkačky Bajo s obrázkem, sovětský seriál „TASS je zplnomocněn prohlásit“ a mnoho dalších výdobytků. O to všechno bychom možná přišli, kdyby nepřišli. Ale možná bychom o to nepřišli, i kdyby nepřišli. Čert ví. V každém případě buďme rádi, že už odešli. A spolu s nimi i některé výdobytky. Čert je vem...
Obdržel jsem další ze série e-mailů rozesílaných pomatenci, kteří se hlásí k takzvaným Vesmírným lidem ( http://www.vesmirni-lide.cz ). Poslali mi jakousi petici proti čipové totalitě a současně mi sdělili radostnou zprávu, že jim fandí i Václav Klaus. Nevím, jestli jim pan profesor skutečně fandí, ale pokud ano, je to jen další důkaz, že opulentní život skutečně ubíjí myšlení. S takzvanými Vesmírnými lidmi jsem se poprvé setkal asi před sedmi lety. Bylo to v Černé Vodě. Zpočátku jsem si myslel, že jde o recesi, bohapustou legraci a dokonale promyšlenou mystifikaci; něco jako Jára Cimrman. Až po rozhovoru s jistou dámou, tehdy učitelkou základní školy, jsem pochopil, že to myslí smrtelně vážně. S pokleslou čelistí jsem naslouchal vyprávění o veliteli vesmírné flotily Aštaru Šeranovi a prohlížel si přitom jeho obrázek – luzná tvář, modré oči, dlouhé blonďaté vlasy, prostě něco mezi Dieterem Bohlenem a Luciusem Malfoyem. Zmíněná dáma vyprávěla o Vesmírných lidech s fanatickým zanícením, oči jí plály, hruď se jí mocně dmula a hlas její nesl se až k oblačným výšinám. Prohlásil jsem zcela přízemně, že dle mého soudu je to naprostá hovadina; všechny ty bláboly o vesmírných lodích, ještírcích a modrookých blonďácích, kteří jednoho dne naloží pozitivně vibrující jedince do létajících talířů a spasí je před definitivní záhubou této země. Mé prohlášení přijala ona dáma s nemalou nelibostí. Kdyby v tu chvíli nastal konec světa, pak by patrně zhynula společně se mnou, neboť vibrovala velmi negativně. Na loď by nebyla vpuštěna.
Musím vyjádřit vážnou obavu, že žádný krásný blonďák nám bohužel nepomůže, protože krásní blonďáci mají zcela jiné starosti. Jak pravil Mark Twain, jedinou pomocnou ruku nalezneme na konci vlastního ramene. Pěkný zbytek prázdnin vám vinšuji... :-)