V mém srdci zanechala nesmazatelnou stopu ředitelka základky v Ostravě - Porubě Bohunka Kratochvílová, ženská vážící bezmála půldruhého metráku. Pocházela z Valašska, vedla taneční soubor Odzemek a učila nás češtinu. Oblékla-li se do valašského kroje, vypadala jako kapesní bitevní loď. Kdo se s Bohunkou setkal, nikdy na ni nezapomněl. Naučila psát bez chyb i největší ignoranty, kteří věděli, že na šachtě alfabetu nebudou potřebovat. S udržením kázně neměla sebemenší potíže. “Chceš poznámku, nebo baňu, rošťáku,” zní mi dodnes v uších její častá otázka. Nevzpomínám si, že by někdo zvolil poznámku. Následovala “baňa”, po níž trestanému zůstaly na tváři pestrobarevné otisky. Ještě večer si je máma prohlížela a podezírala mě, že jsem se zase někde popral. Několikrát jsem od Bohunky dostal po hubě i za podceněnou domácí přípravu. “Kdybys nebyl všivák, nebyl bys hlupák,” končívala exekuci Bohunka. “Nikdo nechtěl poznámku, tak jsem rozdávala baně. Aspoň vidíš, rošťáku jeden, že jsem tě nemlátila zbytečně,” smála se po letech důchodkyně Kratochvílová, když jsem ji už jako středoškolský učitel češtiny, literatury a dějepisu navštívil.
Rozčarování jsem zažil na Gymnáziu v Opavě. Nepovažoval jsem se za nějakého mazánka, byl jsem na leccos zvyklý, ale přístup opavských “profesorů” mě šokoval. Oslovovali nás příjmením, vykali nám, jejich verbální projevy lemovaly povýšené urážlivé kecy. Vzhledem k omezenému rozsahu sloupku uvedu pouze jeden příklad. V naší třídě bývalo zvykem rozdávat o narozeninách bonbóny - spolužákům cucavé, kantorům čokoládové. Jedna dívka nabídla vyučující ruštiny z bonboniéry, v níž čtyři kousky už chyběly. Ruštinářka dívenku neuvěřitelným způsobem sjela, co si prý dovoluje nabízet jí “z polovyžrané bonbošky”. Všichni jsme seděli jako opaření. Ruštinářka pak téměř celou hodinu vedla řeč o naší nevychovanosti, učební látku jsme si museli nastudovat za domácí úkol.
Při přestupu na porubské gymnázium jsem byl připraven na nejhorší. Jenže do ředitelny pro mě přišel elegantní prošedivělý muž - můj nový třídní a ruštinář Miroslav Šajnar. Své svěřence oslovoval křestním jménem, choval se vyrovnaně, leccos dokázal pochopit, jeho hodiny měly spád. Když recitoval své oblíbené básníky, třeba Majakovského, posluchači ani nedýchali. Pan profesor zapomněl na celý svět, vnímal jen krásu veršů a ruského jazyka. Byl to uchvacující zážitek. Kuriózně vypadalo i mé první setkání s porubským výtvarníkem Josefem Kuličkou, zvaným José. V Opavě jsem měl z výtvarky trojku. José na mě hrozivě zabrejlil skrz své lennonky a strašlivým hlasem řekl: “Už jsem se rozloučil s nadějí, že vychovám druhého Rembranta, a proto na otázku Proč jste si vybral výtvarnou výchovu? nejraději slyším odpověď Neumím zpívat. Nuže, Tomáši, proč jste si vybral výtvarnou výchovu?” “Neumím zpívat,” odvětil jsem. “Skvěle,” rozzářil se José. “U mne se budete cítit mnohem lépe než v metropoli Slezska.” Měl pravdu, náplň jeho hodin tvořilo umění, na rozdíl od Opavy, kde jsme pod vedením nadutého ředitele Salajky půl roku mastili na papír písmena.
Pedagogové dostávají do rukou materiál, z něhož mohou v potu tváře vykovat kvalitní výrobek, anebo partiový šmejd. Své žáky ovlivňují na celý život. I když v současnosti vydržet s četnými dětičkami dokazuje nefalšovanou lásku ke kantorskému řemeslu, měl by si každý pedagog uvědomit, že žák nesedí v lavici proto, aby si na něm učitel trénoval břitkost jazykového projevu, případně si vyléval špatnou náladu. To ať zkouší na řediteli, inspektorech a na rázných rodičích. Třeba to uvedení dospěláci ocení.
Na začátku školního roku přeji žákům a studentům učitele, na které se vzpomíná s úsměvem a respektem, a všem učitelům a zaměstnancům škol, aby deset následujících měsíců překonali bez újmy na duševním zdraví.