V socialistickém Československu (ČSSR) nemohli soudruzi prakticky využít nic z toho, čemu se na školeních naučili. Právo a povinnost pracovat měly i osoby, které o to absolutně nestály, takže vyhazovy z práce mohli komunisté kritizovat pouze v kapitalistické cizině. U nás se chodilo do zaměstnání ostošest, i když se často vyráběly ležáky, které nikdo nechtěl. Zahnívající kapitalismus jsme poráželi v tunách vyrobené oceli a vytěženého uhlí. Že v obchodech scházely takové zbytečnosti jako toaletní papír, zubní pasta, jižní ovoce, že se prodávala konfekce, kterou mladí nechtěli obléknout ani na brigádu (naštěstí tu byly šikovné babičky, maminky a módní zahraniční žurnály), že se stály fronty na trochu kvalitnější maso a knihy, že játra, ledvinky, brzdové destičky a jiné atraktivní zboží se daly sehnat pouze v případě, že jste měli u jejich zdroje známého, soudruhy nevzrušovalo.
Bojovat proti rozpínavosti amerického imperialismu - to rovněž nemělo správnou šťávu. Vojenské základny USA se nacházely až v Západním Německu, ovšem udatně jim čelily po zuby vyzbrojené útvary Sovětské armády rozmístěné též na území ČSSR. Bratry z východu jsme k nám pozvali sami (jak taky jinak) a oni naší úpěnlivé prosbě v srpnu 1968 obětavě vyhověli. Protesty proti americké militarizaci tedy vyznívaly jaksi do prázdna. Projevy vděku, že nás v roce 1945 osvobodila slavná Rudá armáda, jste našli i v té nejzapadlejší vísce, a to i v případě, že jí stateční krasnoarmějci, včetně těch rabujících a znásilňujících, jen protáhli. I tak to mnohdy představovalo nezapomenutelný zážitek. Pomníky musely stát takřka všude. Komunisté, především ústně, budovali, zkvalitňovali, inovovali, demokratizovali, zvyšovali životní úroveň lidových mas, zkrátka válcovali kapitalismus na všech frontách.
Současné poměry konečně umožnily soudruhům využít všeho, co jim kdysi nalili do hlav. Jejich děti a vnuci, pokud nenosili v palicích řezanku (nezřídka ani to nevadilo), disponují potřebným vzděláním (dětem 'neposlušných' občanů bylo odepřeno) a dokonale využívají vymožeností zanikajícího kapitalismu. Komunisté-důchodci pobírají penzi a mohou beztrestně vykřikovat své názory. Máme přece svobodu slova. A těch témat, k nimž se lze vyjadřovat! 'Ne základnám,' čtu na letáku KSČM, který našel můj kamarád v poštovní schránce. Prý máme deklarovat nesouhlas s americkým radarem na našem území. Komu se tedy stýská po starých dobrých manifestacích a mírových pochodech, nesmí chybět 22. září 2007 na náměstí Přerovského povstání v Přerově. Tento inzerát má KSČM od týdeníku zdarma. Hlavně, proboha, nezapomeňte - v devět ráno. Anebo o trochu dřív, ať stihnete podepsat petici proti cizím základnám v Česku.
Jesenickým komunistům pro změnu chybí socha rudoarmějce, kterou v 60. letech postavili před knihovnou. Už několik let usilují o její reinstalaci na důstojném místě. Musíme přece projevit úctu padlým ve druhé světové válce! Všem, anebo jen těm vybraným? Město Jeseník přece nebude ignorovat dějiny! Ale jakou historii mají 'třešničky' na mysli? Chci věřit, že nikoliv tu jejich.
Rudá armáda Frývaldov totiž neosvobodila, nýbrž jím prošla. Koho by ve slezském henleinovském hnízdě osvobozovala, když zajatecké tábory v okolí nacisté dávno evakuovali? A rudoarmějce, kteří přežili německé zajetí, Sověti stejně ubili, nebo je poslali na Sibiř. Dobře jim tak - zradili SSSR. Viďte, soudruzi.
Naši milí spoluobčané-komunisté mohou kritizovat současné poměry, využívat důchodcovských slev a sociálního systému, výhodně nakupovat v hypermarketech narvaných zbožím, demonstrovat, svobodně cestovat a plivat na stát, jehož policie bdí nad jejich bezpečností při veřejných protestech. Demokracie jim poskytuje plné právo na ochranu. No, uznejte sami, není to pro komunisty a jejich skalní příznivce zlatá epocha?